Západní Evropa a Maroko 2013

Úvod

Po loňské cestě okolo Skandinávie se nabízely dvě varianty na další cestu. Západ, nebo jihovýchod. Vybral jsem západ, a když už jsem byl na západě, nenechal jsem si ujít severní Afriku; přesněji Maroko. O tom, jak jsem to všechno zvládnul na silniční motorce, ale také o tom, jak jsem potrápil sám sebe, se dočtete v tomto cestopise.

 

IMG_0768

Den 1. (1.6.2013):

Jako obvykle před větší cestou budík nebyl potřeba. Již v 5 ráno jsem seděl na motorce a odjížděl z domova. První zastávka byla po 30 km u kamaráda a jeho přítelkyně, rozloučit se u kafe. Překvapili mě doutníkem, který jsem si měl zapálit po zdolání některého z plánovaných výstupů na vrcholky hor. Cesta ubíhala krásně až na hranice, kde jsem byl nucen si obléct nepromok. Vydrželo pršet celou cestu přes Německo, kde bylo vidět několik zatopených vesnic. Za Stuttgartem jsem sjel z dálnice a pokračoval jsem přes Schwarzwald k francouzským hranicím. Skoro na každém mostě lidé kontrolovali stav hladiny rozvodněných řek. Pršet přestalo až při zajetí do kempu (13,2 E) ve městě Colmar. Hned za mnou přijel český pár s karavanem. Prohodili jsme pár vět, kam se kdo chystá. To jsem ještě netušil, že to budou jediní Češi na celé cestě. Po rozbalení stanu jsem vyrazil do centra města, které je typické hrázděnými domy. Šel jsem spát s přáním lepšího počasí. V noci vyslyšeno nebylo, několikrát mě vzbudilo bubnování kapek do stanu.

Ujeto: 883/883/11503

Počasí: ráno 8°C mlha, přes den déšť 14°C

Trasa: Křesetice-Praha-Rozvadov-Norimberk-Stuttgart-Freiburg im Breisgau-Colmar

IMG_0023

Den 2. (2.6.2013):

Ráno bylo sice pořád zataženo, ale alespoň přestalo pršet. Z Colmaru jsem vyrazil do nedalekého pohoří Vogézy. Svezení to bylo parádní, navíc s bonusem v podobě výhledu z hory Le Hohneck, na kterou se dá vyjet až na vrchol. V jižní části tohoto pohoří se nachází pomník z 1. sv. války, který jsem navštívil. Dále jsem pokračoval na jih přes Švýcarsko. Tam je skoro jedno, kudy jedete, Švýcarsko je prostě jistota skvělého svezení. Navečer jsem přejel hranice zpět do Francie a pokukoval jsem po nějakém pěkném místě na přespání. Narazil jsem na značku kempu a tak jsem se nechal dovést na místo. Malý kemp doslova na zahradě za barákem mi bohatě stačil, navíc jen za 9 E. I když majitel uměl jen francouzsky, domluvili jsme se dobře. V kempu jsem byl úplně sám, což se mi stalo ještě několikrát. Po rozbalení stanu klasika v podobě sprchy, vaření a plánování trasy na další den. Po západu slunce se začalo velmi rychle ochlazovat a na ráno jsem očekával teploty kolem nuly.

Ujeto: 400/1283/11503

Počasí: ráno 12°C zataženo, přes den 18°C oblačno

Trasa: Colmar-Munster-Ferrette-Chatel

IMG_0074

Den 3. (3.6.2013):

Ráno teploměr ukázal 2°C, takže chvilku trvalo, než jsem se rozhýbal. Po hodině a půl už jsem seděl na motorce a pokračoval jsem po silnici vedoucí přes francouzské Alpy – Route des Grandes Alpes. Čekal jsem, že mě sníh zastaví až za Val d’Isère před průsmykem Col de l’Iseran (2770 m n. m.), ale uzavřen byl i průsmyk Cormet de Roselend (1967 m n. m.), což mě dost překvapilo. Zastavil jsem u zábran a udělal jsem pár snímků. Dal jsem se do řeči s Francouzem, který přijel chvíli po mně autem. Říkal, ať to zkusím projet, že na motorce by to mohlo jít. Jel jsem tedy i přes zákaz a zátaras dál. Po 5 km jsem dojel frézu, která se kousala masou sněhu. Musel jsem tedy zpět do Beaufort,  pak jsem pokračoval přes Albertville dál směr Col du Galibier (2645 m n. m.). Zavřen kvůli sněhu byl stále i Galibier. Jel jsem dál do Modane, kde jsem tunelem (27 E) přejel do Itálie, což byla asi nejvýhodnější cesta. V Itálii jsem se moc dlouho nezdržel, po pár desítkách km jsem přejel zpět do Francie. Dostala mě benzinka Shell, u které jsem musel nejdříve donést občanku, potom natankovat u stojanu a vrátit se zaplatit. U Guillestre se začalo zatahovat a vypadalo to na bouřku. Bylo kolem 18 hod., tak jsem zadal do navigace nejbližší kemp (10 E) a za 20 min jsem už stavěl stan. Díky blížící se bouřce, která dávala náležitě najevo, že se blíží, jsem měl obydlí postavené v rekordním čase. Nakonec z toho byl lehký deštík a to ještě až po hodině.

Ujeto: 404/1687/11503

Počasí: ráno 2°C, přes den 20°C polojasno

Trasa: Chatel-Cluses-Albertville-Bardonecchia-Guillestre

IMG_0105

Den 4. (4.6.2013):

Cílem dnešního dne bylo dostat se na Azurové pobřeží, což se mi povedlo. Ráno jsem vyrazil v 8h, bylo jasno, zatáčka střídala zatáčku, víc jsem si přát nemohl. Jako první průsmyk jsem zdolal Col de Vars (2108 m n. m), poté jsem zastavil pod Col de la Bonette (2715m n m), kde stály 3 Němci sedlající GSa. Jak se dalo předpokládat, Bonetta byla zavřená. V úvahu připadaly 2 varianty. Vybral jsem cestu přes nedaleký Col de Cayolle (2326 m n. m.). Severní strana byla hodně rozbitá a silničáři hodně úseků opravovali, zato jižní strana rozhodně stojí za projetí. Projetí průsmyku jsem si zpestřil pronásledováním sviště, který běžel před motorkou několik stovek metrů. O pár hodin později jsem dojel do Nice na Azurové pobřeží. Zajel jsem se podívat do Monte Carla v Monaku, kde ještě rozebírali okruh F1 po nedávných závodech. Pobřežní silnice byla tak zasekaná, že jsem se rozhodl jet kousek po dálnici. Zaplatil jsem postupně asi 10 E mýto a sjel jsem u Le Muy. Zajel jsem do Saint Tropez k četnické stanici a vrátil jsem se kousek zpět směr Grimaud. Našel jsem kemp přímo u moře, ubytoval jsem se a zajel jsem si koupit do nedalekého obchodu zásobu bagetek, sýru a šunky. Pláž byla vzdálená asi 50 m, čehož jsem využil k opalování. Vedle mě měli rakouští sousedé karavan a buginu.

Ujeto: 382/2069/11503

Počasí: ráno 6°C jasno, přes den 24°C jasno

Trasa: Guillestre-Entraunes-Nice-Monte Carlo-Saint Tropez

IMG_0154

IMG_0155

Den 5. (5.6.2013):

Ráno jsem se v klidu nasnídal, zabalil věci na motorku a vydal jsem se zaplatit kemp. Když po mě chtěli 26 E za místo pro stan a sprchu, myslel jsem, že si ze mě dělají srandu. Bohužel měli můj pas a navíc, jak jsem pak zjistil, to v ceníku opravdu mají. Můj rozpočet se sesypal jak domeček z karet. J Hlavou kroutili i rakouští sousedé, kteří zrovna startovali buginu a jeli na vyjížďku po okolí. Náladu jsem si zlepšil na silnici vedoucí od pobřeží ke kaňonu Verdon. Za vesnicí Comps-sur-Artuby je odbočka na jižní cestu kaňonem, ale severní cestou jistě chybu neuděláte. Řeka Verdon se klikatí mezi stěnami skal, které dosahují výšky až 700 m. Zastavil jsem na focení několikrát, vyhlídky jsou podél silnice jedna za druhou. Chvilku jsem jel za trojicí Švýcarů na BMW K 1600 GT, jejichž tempo bylo hodně svižné. Na jedné pěkné vyhlídce s lavicemi jsem si dal oběd. Dal jsem se do řeči s belgickým párem, který dorazil chvíli po mně v karavanu. Hodně se divili, že jedu do Maroka a dělali si srandu, ať jim přivezu hašiš (Maroko je jeden z největších producentů). Po nich dorazil Němec na streetovi. Nejdřív jsem tomu nemohl uvěřit, ale opravdu cestoval na streetovi! J Bohužel moc komunikativní nebyl. Přijel, ani si nesundal helmu, udělal fotku a jel pryč. Můj další cíl bylo „francouzské Colorado“ v Rustrel. Věděl jsem, že cestou by měla být levandulová pole. Hlavně okolo Valensole na ně narazíte úplně všude. V tuto dobu většina ještě nekvetla, ale i tak je to pěkná podívaná. Po příjezdu do Rustrel jsem zaplatil vstup 2 E a vyrazil jsem se podívat na vyhlídku. Byl jsem líný se převléknout a tak jsem se drápal do kopce v motokalhotách a motobotech. Naštěstí bylo jen okolo 20°C, tak se to dalo přežít. Vyhlídek tam bylo několik, ale vzhledem k mému oblečení jsem výšlap k dalším vzdal. Jel jsem dál do Gordes, které je na seznamu UNESCO. Z Gordes jsem přejel několik km do kamenné vesnice (vstup 6 E). Ze Sault jsem jel na horu Mont Ventoux (1912 m n. m.). Nový koberec z východní strany a krásná široká silnice ze strany západní byly zárukou parádního svezení. Dojel jsem do Avignonu, kde jsem zaparkoval motorku a šel jsem se projít ke známému mostu, který končí v půli řeky. Posledním bodem mého nabitého programu dnešního dne byl římský akvadukt Pont du Gard. Akvadukt byl součástí 50km dlouhého kanálu, který přiváděl vodu do města. Vstupné činí 10 E. Kousek od Uzes jsem rozbalil stan ve vinici.

Ujeto: 455/2524/11503

Počasí: ráno 12°C jasno, přes den 20°C jasno

Trasa: Saint Tropez-Comps sur Artuby-Valensole-Gordes-Sault-Avignon-Remoulins

IMG_0202

IMG_0236
IMG_0247

Den 6. (6.6.2013):

V noci se mi zdálo, že se spustil alarm na motorce. Ráno jsem motorku „odemkl“ a díky specifickému zvuku bylo jasné, že se v noci opravdu spustil. Je nastaven hodně mírně, že se jen tak nespustí, tak kdo ví, co to bylo. Po odstranění šneků, které jsem měl po celém stanu, jsem vyrazil. Bylo kolem 7. hod. a já potřeboval natankovat. U pumpy stál kluk na Hornetovi a snažil se natankovat přes kartu, jelikož pumpa byla ještě zavřená. Kartu mu to odmítalo, ale on to zkoušel pořád dokola, až si natankoval. Ptal jsem se ho, jak na to, ale on, že spěchá do práce, ať to zkouším pořád dokola. Kartu mi to pořád vracelo, už jsem ani nedoufal, když v tom přišla obsluha, že za 2min otevírá. Po natankování jsem pokračoval k mostu Millau. Nejdříve jsem jel pod ním a pak po něm (4 E). Nejvyšší pilíř má 314m, je to opravdu monstrózní stavba. Pokračoval jsem k Pyrenejím ne přímo, ale směrem Toulouse a Tarbes. Udělal jsem si nákup v supermarketu, na čemž by nebylo nic zajímavého, jenže prodavačka chtěla znát obsah mého tankvaku. Asi jsem vypadal podezřele. J Stavil jsem se v Albi, kde se nachází katedrála Sainte-Cécile, která je označována jako nejmohutnější stavba z cihel na světě. Pro představu je 78 m vysoká a zdi mají šířku 6 m. Už z města Auch bylo vidět, jak nad Pyrenejemi prší. Začal jsem tedy hledat kemp, jenže po zadání do GPS mi našla kempy buď daleko nebo mimo můj směr. Pršelo vpravo i vlevo, ale přede mnou ne. Koukal jsem po značkách kempů u silnice. První byl zavřený, druhý vypadal taky zavřený, až na jeden karavan. Zavolal jsem a z karavanu vylezl pupkatý strejc celý rudý od sluníčka. Mával rukama někam do vesnice. Když pochopil, že já ho nepochopil, přemohl se a přišel 60m k zavřené bráně ke mně. Byl to Ital a ukazoval na protější dům. Šel jsem přes ulici a opravdu tam byl zvonek camping. Zvonil jsem, čekal jsem několik minut, ale pak jsem jel dál. Třetí kemp jsem hledal s pomocí navigace. Navlékl jsem nepromok a jel. Chytla mě jen lehká přeháňka. Recepční v kempu (10,5 E) rozuměla anglicky, ale mluvila francouzsky. Do teď nepršelo, ale jen co jsem začal stavět stan, začalo. Kemp byl pěkně vybavený a navíc za dobrou cenu. Říkal jsem si, jaké ALE bude tady. Na to jsem přišel zanedlouho, když jsem uslyšel ohromný rachot vzlétajícího letadla z nedalekého letiště. Naštěstí to nebylo moc frekventované letiště.

Ujeto: 570/3091/11503

Počasí: ráno 10°C mlha, přes den 22°C jasno

Trasa:Remoulins-Le Vigan-Millau-Albi-Tarbes

IMG_0348

IMG_0381

Den 7. (7.6.2013):

V noci foukal silný vítr a pršelo. Naštěstí ráno byla vymetená obloha. Recepční jsem se ptal, jestli je Col de Tourmalet (2114 m n. m.) otevřen. Odpověděla, že ano. Bohužel po cestě umístěné cedule říkaly opak. I přes to jsem se vydal do průsmyku, kam až to půjde. Dojel jsem až ke sněhu ležícím přes silnici. Bylo tam pár Britů na Triumphech. Při cestě zpět jsem narazil na blázna v autě, který, i přes mou nadpředpisovou rychlost, na mě byl nalepený, blikal, troubil… Poté mě předjel do zatáčky, načež jsem mu ukázal, že je jednička. Zanedlouho dojel kolonu tvořící se za náklaďákem. Teď jsem byl nalepen já na něm, což blbě snášel a tak začal předjíždět do zatáček a v tunelu. Měl jsem v plánu výstup na Pico de Aneto (3404m n m), bohužel předpověď byla špatná a tak jsem pokračoval dál do Andorry. Krásný úsek jsem našel mezi Vielha a Sort. Andorra je malý stát sevřený horami ze všech stran. Vzhledem k daňovému ráji této země proudilo do a z Andorry spoustu Španělů na nákupy. Dá se tu pořídit levně benzin, alkohol i cigarety. Nechápal jsem rychlost omezenou na 60 mimo obec na čtyřproudové silnici. Ze země vede buď tunel nebo průsmyk. Zvolil jsem průsmyk, který vede ve výšce více jak 2400 m n. m. Ve vesnici Ur jsem narazil na malý kemp, kde jsem se rozhodl zůstat. Recepce byla v rodinném domě, majitel hned vyběhl asi od televize. Řekl si o 9,25 E. Poté, co jsem mu podal desetieurovku a on si na kalkulačce spočítal, kolik mi má vrátit, jsem nevěděl, co si o něm myslet. Další překvapení nastalo, když jsem si všiml, že tu má wi-fi. Na otázku, jaké je heslo, mi dal vizitku kempu, na které bylo ručně psané 26místné heslo složené z písmen a číslic. Po postavení stanu a sprše jsem využil posezení a uvařil si. Chtěl jsem se připojit přes mobil na internet, ale některé znaky se těžko luštily. Tím pádem vzniklo několik možných kombinací. Po 3. nezdárném pokusu zadání 26místného hesla jsem šel raději spát.

Ujeto: 446/3537/11503

Počasí: ráno jasno 11°C, přes den 18°C přeháňky

Trasa: Tarbes-Arreau-Vielha-Andorra la Vella-Ur

IMG_0398

Den 8. (8.6.2013):

Když jsem v 6 h ráno vystrčil hlavu ze stanu, bylo zataženo a nevypadalo to vůbec dobře. Pršet začalo, až když jsem chtěl sbalit stan. Čekal jsem do 9 h než přestane, abych mohl v klidu zabalit věci na motorku. Rovnou jsem se nasoukal do nepromoku, protože všude okolo pršelo. Cestou do Barcelony nepršelo jen v tunelu (9,4 E). Celkem rychle jsem se dostal k chrámu Segrada Familia, ale najít v někde v okolí místo byl celkem problém. Chrám jsem objel a zaparkoval jsem přímo u policajta řídícího dopravu. Udělal jsem několik fotek a jel jsem dál ke stadionu Camp Nou. Dostat se od stadionu pryč z města byl očistec, jelikož každých 50 m byl semafor a doprava houstla. Po vyjetí z Barcelony jsem jel podél pobřeží směrem na Valencii. Při jedné ze zastávek na benzince jsem zjistil, že mi nefunguje mobil, respektive po zapnutí hodil chybovou hlášku. Chtěl jsem dát vědět domů, dokud jsem na cestě, že mi nefunguje mobil a že se nebudu ozývat. Zahlédl jsem telefonní budku a zkoušel z ní zavolat. Nakrmil jsem ji třemi eury, ale nespojila mě. Vzdal jsem to s tím, že najdu jinou. Druhá budka mě také nespojila a navíc mi sežrala všechny mince. Třetí budku jsem už nezkoušel, protože by pak nemusela dopadnout dobře. Zkoušel jsem nahodit mobil, což se asi po půl hodině povedlo. Chtěl jsem najít nějaké místo u moře na přespání, ale to nebylo možné. Hledal jsem tak dlouho, až jsem zajel do kempu (10 E) u města Xilxes. V kempu byly převážně španělské rodiny, které večer začaly grilovat. Musel jsem jít spát, jinak bych jim to všechno snědl.

Ujeto: 515/4052/11503

Počasí: ráno zataženo 12°C, přes den 10°C déšť/pobřeží 23°C polojasno

Trasa: Ur-Barcelona-Xilxes

IMG_0465

IMG_0515

Den 9. (9.6.2013):

Rozhodl jsem se zůstat další den a trochu si odpočinout. Po snídani jsem si skočil do města na nákup a dal jsem opalovačku na pláži. Kolem poledne jsem si uvařil oběd a při mytí nádobí se z lehkého vánku během pár sekund stala vichřice. Bylo zábavné sledovat, jak se celý kemp nadzvedává a každý chytá, co se dá, do doby, než jsem si všiml, že můj stan také opouští své místo. Naštěstí to celé trvalo jen pár vteřin. Odpoledne přišly mraky, takže bylo po opalování. Zaplatil jsem na recepci dalších 10 E a dotazoval jsem se na wi-fi. Paní vytáhla z pultu kupony za různé částky (až 50 E!) s různou dobou připojení. Stačila mi hodina za euro. Po zadání jména a hesla v prohlížeči se opravdu začal odečítat čas. Při večeři jsem pozoroval kluky s „trakařem“, který měl rohy. Budoucí toreadoři. J S příchodem nedělního večera zmizela většina španělských rodin.

Ujeto: 0/4052/11503

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 28°C polojasno

Trasa: –

IMG_0527

 

Den 10. (10.6.2013):

Vstal jsem kolem 6. hod, dal jsem snídani, všechno jsem pobalil na motorku a kolem osmé jsem projel průchodem pro pěší, jelikož závora byla zavřená. Bohužel za závorou byla ještě brána, na které byl vidět zámek. Po 10 minutách přišel jeden z obyvatelů kempu, v klidu odsunul bránu a odjel. Zámek tam byl dán jen na oko. Jel jsem dál přes Valencii podél pobřeží, kde to bylo občas o nervy, ale vždy to vyrovnal úsek rychlostní silnice. Kousek od Tabernas jsem měl vyhlídnuté hollywoodské westernové kulisy. Bohužel zaplatit 18 E za pár fotek jsem ochoten nebyl. Dalším plánovaným cílem byl přejezd pohoří Sierra de los Filabres. Opět doporučuji jet, nejen kvůli perfektnímu povrchu, ale i kvůli dvěma observatořím umístěným na vršku ve výšce 2168 m n. m. Mezi městy Guadix a Granadou jsem jel po neplacené dálnici, která stoupá do výšky až 1380 m n. m. Kemp (14 E) jsem našel za pomoci navigace během několika minut. Přede mnou byli na recepci dva Němci, kterým recepční vyčítal, že neumí anglicky. Jak se později ukázalo, anglicky neuměl skoro nic on. Po zabydlení se jsem šel do kempové hospody ochutnat místní pivo. Pingl se hrozně divil, že chci velké a i tak jsem jako velké dostal 0,4l piva značky Alhambra. Z kempu byl krásný výhled na horu Pico de Veleta (3394 m n. m.), kterou jsem měl v plánu druhý den zdolat.

Ujeto: 781/4833/11503

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Xilxes-Valencie-Tabernas-Guadix-La Peza

IMG_0600

Den 11. (11.6.2013):

Jelikož jsem chtěl být co nejdříve pod vrcholem Velety, vstal jsem v 6:30 h a o hodinu později jsem seděl na motorce. Vyjel jsem po perfektní silnici do výšky 2500 m n. m., nechal jsem na parkovišti motorku, převlékl jsem se a pokračoval jsem vzhůru pěšky. Po pár minutách jsem předešel staršího chlapa, jinak nikdo, kdo by stoupal přede mnou, vidět nebyl. Postupně ubývalo kamenů a přibývalo sněhu. V poslední části výstupu se šlo podél sjezdovky, po které se stále ještě proháněli lyžaři. To byla asi nejnáročnější část, protože sníh byl stále zmrzlý a sklon kopce velký. V této části jsem minul 2 ženské, jejichž tempo napovídalo, že nahoře budou pozítří. Na vršku jsem byl za dvě a půl hodiny. Nahoře byla skupina asi 8 lidí, kteří zrovna odcházeli dolů. Nechápali mou kombinaci trička, kulichu a šály. Na vrcholu jsem udělal několik fotek, zapálil jsem si darovaný doutník a po 30 minutách jsem se vydal dolů. Přibližně v půli cesty jsem dohnal osmičlennou skupinu, v níž byl Němec žijící 15 let v Granadě, se kterým jsem se dal do řeči. Říkal, že když mě viděl v tričku, pomyslel si, že jsem buď Čech, nebo Rus. Na parkovišti jsem si dal u stánku za odměnu něco k jídlu a k pití. Když jsem se převlékal u motorky, dal se se mnou do řeči Holanďan, který mě prý viděl včera v kempu. Trochu se divil, jak jsem si mohl nevšimnout příjezdu dvou důchodců z Holandska…J Každopádně mi paní na lístek začala psát kontakt, až někdy přijedu do Nizozemí, že se mám určitě ozvat. Čekal jsem číslo nebo mail, dostal jsem adresu. Paní mě překvapila podruhé, když netušila, kde je ČR! Dostali ode mě mail, tak prý za 2 roky dorazí. Vyrazil jsem do Granady, kde jsem měl vytipovaných několik památek, ale vedro v kombinaci s dopravou, mě donutily po půl hodině vypadnout z města. Dalším cílem bylo město Ronda, které jsem si prohlédl z motorky. Přibrzdil jsem u kempu, ale 17 E mi přišlo dost. Zabydlel jsem se na pobřeží u města Estepona v kempu (13,75 E).

Ujeto: 409/5242/11503

Počasí: ráno 11°C jasno, přes den jasno 32°C/ vrchol 0°C jasno

Trasa: La Peza-Sierra Nevada-Granada-Ronda-Espepona

IMG_0616

IMG_0648

Den 12. (12.6.2013):

Z kempu jsem odjel celkem brzo, a tak jsem byl na Gibraltaru už před 9. hod. K celnici byla pořádná fronta, všichni spěchali do práce. Vstup na skálu činil 10 E, ale otevřena byla až od 11, takže jsem nic neplatil. Bohužel byla zavřená horní vyhlídka. Čekat tam kvůli tomu se mi nechtělo, vystačil jsem si se spodní vyhlídkou. Před Algeciras jsem si koupil ve stánku lístek do Maroka (63 E). Kluci mi k lístku dali i vstupní formulář do Maroka, který byl dostupný i na lodi. Vyšlo to krásně, na loď jsem čekal jen hodinu. Chlápek v lodi mi motorku, která byla jediná na palubě, přikurtoval čtyřma kurtama a já jsem mohl v klidu jít na palubu. Na lodi sedí u okénka marocký policajt a za vyplněný lístek dává razítka do pasu. V Tanger-Med jsem byl za necelé tři hodiny. Na celnici bylo několik řad budek. U první budky měl celník v ruce formulář, který mi ale nedal a poslal mě k 2. budce. U 2. budky po mně chtěli vyplněný papír od 1. budky. Tady byl hodný a zlý celník. Hodný mi pro ten formulář skočil, ale jelikož byl jen ve francouzštině a arabštině, netušil jsem, co mám vyplňovat. Poprosil jsem tedy hodného celníka o pomoc a ten mi dokonce formulář začal vyplňovat. Zlý celník se na to moc netvářil. S vyplněným formulářem mě poslali k 3. budce, kde to zanesli do počítače a poslali mě zpět ke 2. budce, kde si vše znovu ověřili. Něco se jim nezdálo a tak mě znovu poslali ke 3. budce, u které jen celník kroutil hlavou, co tam zas chci. Poslal mě zpět s tím, že je vše v pořádku a ať už mě k němu neposílají. Zlý celník zalezl se všemi formuláři a mým pasem do budky a po pár minutách mi vše vrátil a neřekl nic. Zeptal jsem se hodného celníka, jestli můžu jet. Ten jen kývl, že ano. Hned za branami celnice čekalo asi 20 „naháněčů“, kteří se mě snažili zastavit. Bez úspěchu. Vydal jsem se po „silnici“ P4701 vedoucí směr Chefchaouen. Na této polňačce by měly problém i endura, natož já na sportovně-cestovní motorce. Když k tomu připočítám naprostou bezohlednost ostatních řidičů, měl jsem sto chutí motorku zahodit a jít pěšky zpět na loď. Prvních 30 km jsem jel asi 2 hodiny! Zastavil jsem ve vesnici u benzinky, abych se podíval do mapy po lepší silnici. Přiběhl mladý kluk (obsluha pumpy), kterému jsem vysvětlil, že benzin mám, ale jestli by mi neukázal lepší cestu v mapě. Přišlo mi, že mapu vidí poprvé v životě, protože vůbec netušil, kde jsme. Zavolal si na pomoc šéfa pumpy, velmi milý chlapík, který mi poradil a dokonce mi nakreslil mapku kudy jet. Silnice se postupně zlepšovala, konečně se dalo jet i 100 km/h. Na celkem pěkné silnici jsem trefil díru, která byla skoro přes celou šířku silnice. Motorka si škrtla svodama a já jsem se lehce proletěl v sedle. V dalším městě jsem zahlédl bankomat, neváhal jsem a vybral jsem si marocké dirhamy, jelikož jsem potřeboval natankovat. Na všech benzinkách v Maroku je venku obsluha, která vám natankuje a rovnou jí zaplatíte. Na první benzince ke mně přišly dvě holky (v deníku mám poznámku i o jejich vzhledu, ale to nelze publikovat) a chtěly mi prodat zubní kartáček a jinou drogerii. Slušně jsem je odmítl, ale nedaly pokoj. Ignoroval jsem je, pumpař mi mezitím natankoval a já mu zaplatil. První to vzdala, ale začala otravovat zase ta druhá. Poslal jsem je do hajzlu a v klidu jsem odjel. V Maroku se vyplatí koukat do mapy, jakou barvu silnice má. Navigace mě navedla na silnici na pohled pěknou, ale časem ubýval asfalt a přibývaly díry. Někde vzala silnici voda, jinde byl za zatáčkou neoznačený sesuv půdy přes celou šířku vozovky, kde byly jen okolo na poli vyjeté koleje. Dalo by se říct, že jsem byl v celém Maroku za exota, za kterým se otáčeli snad úplně všichni. V jedné vesnici, když mě zpozorovalo několik kluků a všichni se zásobili kameny, mi nebylo úplně příjemně. Dojel jsem až k městu kousek od Volubilis, což jsou římské ruiny, které jsem měl v plánu navštívit. Ve zmiňovaném městě měl být kemp. Projížděl jsem městem a koukal po značkách, když najednou hlavní silnice nebyla úplně jasná. Jel jsem doprava a někdo začal mávat, že jedu špatně. Zastavil jsem, a i  kdybych se zeptal na cokoliv (ptal jsem se na ten kemp), Maročan mlel, že mi ho ukáže, ale bylo mi jasné, že bych skončil v hotelu nebo v krámku se suvenýry. Chtěl jsem ho malinko potrápit, tak jsem ho následoval. Běžel přede mnou a ukazoval cestu. Na křižovatce jsem viděl policejní auto asi 300 m ode mne, které projíždělo trhem (trhy jsou v Maroku podél hlavní silnice). Vydal jsem se zeptat policajtů, na které byl v Maroku vždy spoleh. Bylo zábavné pozorovat „naháněče“ ve zpětném zrcátku, jak se vzteká, že jedu jinam. Než jsem se stačil policajtů zeptat, přiběhl a začal mě zas tahat pryč. Policajt ho okamžitě poslal do háje a mně sdělil, že tady žádný kemp není. Pokračoval jsem až k ruinám, kde bylo malé parkoviště a starší chlápek. Vstup byl 10 MAD a na dotaz, jestli je v tom i parkoviště, řekl ano, že se o motorku nemusím bát. V klidu jsem si prošel ruiny, a když jsem přišel k motorce, chlápek už čekal s nataženou rukou u motorky (tady jsem na to začal být alergický). Požadoval peníze za hlídání, že mi prý motorku chtěl někdo ukrást atd. Když viděl, že mu nic nedám, zavolal si na pomoc další dva kumpány, kteří se ze mě snažili vytáhnout drobné. Ať to kluci zkouší na někoho jiného, ne na mě. Bylo už pozdě a tak jsem se snažil rychle najít kemp. Ještě za světla jsem narazil na značku kempu. V kempu mi nic nechybělo, dokonce mi přinesli ke stanu světlo, abych si mohl uvařit.

Ujeto: 399/5641/11503

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 25°C jasno/ v Maroku 34°C jasno

Trasa: Estepona-Gibraltar-Algeciras-Tanger Med-Htatech-Chefchaouen-Volubilis

IMG_0684

IMG_0711

IMG_0732

Den 13. (13.6.2013):

V pět ráno na mě ze stěny vedle záchodu „zaútočila“ asi 20cm dlouhá stonožka nebo co to bylo za příšeru. Zaplatil jsem klukům kemp (45 MAD) a jel jsem na jih do pouště. Od jedné pumpy jsem jel vedle kluka v autě, který se mě za jízdy vyptával, odkud jsem a přál mi příjemný pobyt. Pěkný byl přejezd hor, kde byl průsmyk Col du Zad (2178 m n. m.). Na jedné vyhlídce za mnou zastavil Maročan, a když viděl SPZ, tvrdil, že zařizuje pro Čecha, který pořádá zájezdy na motorkách do písečných dun v Merzouga (tam jsem se chystal), ubytování, jízdu na velbloudech a přespání v poušti. Představil se jako Mohamed (jak jinak) a když opravdu vytáhnul česky psaný popis programu i s fotkami, uvěřil jsem mu. Dal mi vizitku, že v jeho hotelu bude jeho bratr, ať tam určitě jedu. Jistě to může být fajn, ale po tom spát v hotelu, jet na noc na velbloudech do pouště a ráno se vrátit, jsem netoužil. Další má zastávka byla v pustině u opuštěné hliněné boudy, kde jsem si chtěl dát jídlo a napít se. Nechápu odkud, ale po pár minutách za mnou přijel na mopedu domorodec. Nejdřív se představil (uměl jen arabsky), pak se mi snažil vysvětlit, že nemá benzin, že bude muset šlapat. Já jsem mu vysvětlil, že taky nemám benzin, že nejspíš budeme tlačit spolu. Pak ještě zkoušel vyžebrat nějaké peníze. Dostal žvýkačku, kterou si dal do pusy až po mně. Nejspíš se bál, abych ho neotrávil. Čím jsem byl jižněji, tím silnější vítr byl. Písek se vál přes silnici a tvořil jazyky. Po příjezdu do Merzouga jsem našel kemp přímo na okraji dun. Po příjezdu jsem dostal „whiskey berber“, což je tradiční čaj. Po smlouvání o ceně za kemp, večeři a snídani jsem se vydal podívat do vesnice, kde jsem koupil nějaké pohledy a pár dárků domů. Bez smlouvání vás každý oškube i na vodě. V 7 večer jsem se šel projít do dun, respektive se vydrápat na nejvyšší z nich. Stále bylo 38°C, což v kombinaci se stoupáním na cca 100m vysokou dunu bylo celkem náročné. Na vršku jsem potkal místní kluky sjíždějící dolů na snowboardu. Po příchodu jsem dostal výbornou večeři o třech chodech.

Ujeto: 485/6126/11503

Počasí: ráno 18°C mlha, přes den jasno v horách 25°C, na jihu v poušti až 46°C

Trasa: Volubilis-Meknes-Rissani-Merzouga

IMG_0761

IMG_0848

IMG_0862

Den 14. (14.6.2013):

Příliš jsem se nevyspal, protože v noci bylo kolem 30°C. Po 14 dnech jsem měl pořádnou snídani, která byla fakt výborná. Vyjel jsem v 8 h směr Marrakech. První cíl dnešního dne byla soutěska Todra. Nepochopím, proč k tak navštěvované soutěsce nejsou schopni udělat normální silnici. Něco jako asfalt tam je, ale je to hrůza. Soutěskou vede silnice, takže jsem zastavil přímo tam. Okamžitě u mě byl „hlídač“, který u mě nepochodil. Cestou zpět jsem zastavil na vyhlídce, kde pětiletý klučina dával lidem zvířata složená z trávy. Jel jsem dál do vedlejší soutěsky Dades. Tady je perfektní povrch, hodně zajímavé skalní útvary a v závěru pěkné zatáčky. Vrátil jsem se na hlavní silnici a pokračoval jsem přes Quarzazate, kde jsem zastavil na ulici a chtěl jsem se podívat do mapy. Přišel šmudla v reflexní vestě s nataženou rukou za parkování. Rychle a jasně jsem ho poslal do pryč. Další zastávkou bylo město Ait Ben Haddou, kde se natáčelo spoustu filmů např. Gladiátor. Do Marakéše jsem jel přes průsmyk Tizi n´Tichka (2260 m n. m.). Na vršku mě vábili prodejci zkamenělin ze všech stran. Dokonce uměli pár slov česky. Před Marakéšem jsem hledal kemp, ale nikde nic. Těsně před městem byla značka kempu. Jel jsem kousek po kamenité cestě, ale nikde nic. Zeptal jsem se kluka u jednoho z domů. Ten bez váhání skočil na skútr a vedl mě. Cesta to byla strašná, navíc přes nějaké ghetto. Když jsem tam přijel, vypadalo to luxusně. Hlídač mi otevřel bránu a zavolal recepční. Z té vypadlo, že mají bazén, saunu atd. To mě ani tak nezajímalo jako to, kolik chce za noc. Za 190 MAD v Maroku noc v kempu? Ne, díky. Za tmy zpět přes ghetto, po hrozné cestě, nic moc. Ptal jsem se ještě několika lidí na kemp, ale každý říkal něco jiného. Zadal jsem do navigace směr Imlil a jel jsem. Projíždět večerním Marakéšem je opravdu zážitek. Za městem jsem sjel ze silnice na šotolinu a z šotoliny na pole. Nikdo se na mě nepřišel podívat, i když šotolinová cesta byla celkem frekventovaná.

Ujeto: 716/6842/11503

Počasí: ráno 29°C jasno, přes den 38°C jasno

Trasa: Merzouga-Tinghir-Boumalne Dades-Ait Ben Haddou-Marrakech

IMG_0888

IMG_0894

IMG_0923

Den 15. (15.6.2013):

Za svítání jsem odjížděl pryč, snídani jsem dal až na benzince. Tohle ráno nebylo úplně povedené. Nejdřív mě navigace prohnala sice asi nejkratší, ale zato nejhorší cestou, kde se mi do lýtka skoro zakousl toulavý pes. Po najetí na hlavní silnici jsem málem najel na želvu, která si to namířila přes silnici. Do třetice jsem jen těsně minul prolétávajícího opeřence. Dneska jsem měl v plánu najít parkování pro motorku v Imlil a vyjít na chatu pod horou Jebel Toubkal (4167m n. m.), což je nejvyšší hora pohoří Atlas. Asi 2 km od Imlil jsem viděl u baráku auto s francouzskou značkou a tak jsem se šel zeptat, jestli bych tu nemohl zaparkovat. Majitelem byl Ital, kterému to nevadilo. Zaparkoval jsem motorku v jedné z garáží, převlékl jsem se, nabalil jsem krosnu na 2 dny a vydal jsem se vzhůru. Startoval jsem ve výšce 1630 m n m a chata byla 3200 m n. m. Po cestě se mi každý snažil prodat mapu, čepici, suvenýry, jídlo nebo třeba odvoz batohu k chatě na koni. Nejčastěji jsem slýchával: „hello my friend, how are you?“ Následovalo přemlouvání, ať se jdu podívat do jejich krámku. Po 6 hodinách a 7 litrech vypité vody jsem dorazil na chatu. Zaplatil jsem si pokoj (100 MAD), uvařil jsem si a na chvíli jsem si lehnul. Večer jsem se šel projít okolo chaty a pokecal jsem s Polákama, kteří se ráno také chystali na vrchol. Večer na pokoji přibyli španělští spolubydlící, kteří byli na vrcholu dnes.

Ujeto: 75/6917/11503

Počasí: ráno 16°C mlha, přes den 30°C jasno/ na chatě 6°C

Trasa: Marrakech-Asni-Imlil

IMG_0911

IMG_0936

Den 16. (16.6.2013):

Budík mi zazvonil ve 4:30. Před pátou hodinou už jsem čekal před chatou na skupinu, které bych se chytil. Byla tma, těžko bych hledal cestu, i přes to, že jsem měl baterku. Chytil jsem se skupiny asi 5 Francouzů s místním průvodcem, podle kterých jsem držel cestu i tempo. Ze začátku jsem se vůbec nemohl rozejít, musel jsem se celkem přemlouvat, abych s nimi udržel tempo. Po hodině nás předešla větší skupina Španělů s průvodcem. Zkusil jsem se držet jich. Pod vrcholem se zvyšovala četnost přestávek a snižovalo mé tempo, ale i přesto jsem (hlavně díky nim) byl na vrcholu za 3 hodiny. Dal jsem svačinu, zbytek doutníku a vyfotil jsem pár fotek. Dolů to byla sranda, na chatě jsem byl za hodinu a půl, pobalil jsem krosnu a za další 4 hodiny jsem byl dole u motorky. Když jsem přišel k domu, kde jsem nechal motorku, byl jsem lehce v šoku. Všechny garáže byly otevřené a vařili v nich tradiční pokrmy. Naproti na louce bylo posezení, kde se bavily marocké rodiny. Ulevil jsem si, když poslední garáž, kde jsem měl motorku, byla zamčená. Ptal jsem se po Italovi, nakonec přišel jeho bratr (kterého mi včera představil) a odemkl mi garáž. Když jsem vše nabalil na motorku a převlékl jsem se, přišel Ital a ptal se, jestli je vše v pořádku. Řekl si o 10 E. Ještě jsem ho zkusil na 5 E + 2 česká piva, která jsem vezl. Dal jsem mu s radostí 10 E a jel jsem zpět do Marakéše. Kemp se nacházel 10km za městem ve směru na Casablancu. Zaplatil jsem na recepci 41 MAD a šel jsem se zabydlet. V kempu bylo jen pár karavanů a jeden osobák se stanem. Byl to francouzský pár, který mi vychvaloval krásy Prahy. Večer jsem měl v plánu si projít náměstí Jemaa el Fna v Marakéši. Riskovat parkování motorky někde v centru jsem nechtěl, tak jsem se šel zeptat recepčního, jestli tu jezdí autobus nebo kolik stojí taxi. Recepční řekl, že tu autobus nejezdí a že taxi stojí 50 MAD tam a že si ho mám stopnout u silnice. V Maroku jezdí jedině staré Mercedesy 2.5D, většinou vezoucí 6-7 lidí. Stopoval jsem asi 15min, ale všichni taxikáři na mě jen mávli, že mají plno. Zastavila u mě dodávka a řidič se ptal, jestli chci vzít. Byla velká škoda, že uměl jen francouzsky. Nemohl jsem se připoutat, protože pás nebylo kam zacvaknout, ale řidič ukazoval, ať pás přidržuju. Byla tam totiž policejní kontrola, kterou když jsme projeli, plácli jsme si. Chlápek mě hodil zadarmo asi 5 km na okraj města a dokonce mi domluvil taxi až k náměstí. Bohužel taxikář mě vyhodil po dalších 3km (za 5 MAD), že jede jinam. Stopnul jsem si další taxík, který mě konečně dovezl za 12 MAD k náměstí. Na náměstí jsou trhy, různí umělci, můžete si tam ulovit místo ryb flašky Coly nebo Fanty. Na každém rohu mačkali z pomerančů džus. Byl opravdu výborný. Koupil jsem pohledy, nějaké suvenýry domů a vydal jsem se hledat odvoz do kempu. Taxikáři se nabízeli sami, jenže za 200 MAD. Šel jsem dál od náměstí, aby cena byla přijatelná, ale nejméně jsem se dostal na 120 MAD. Nakonec jsem našel taxikáře, se kterým jsem se po dlouhém smlouvání dohodl na 60 MAD. Jízda je zážitek, protože přednost si řidič vynutí troubením a blikáním. Zastavil mi asi 1,5 km od kempu, že za 60 MAD dál nejede. Chvíli jsem se s ním dohadoval, ale nemělo to smysl. Do kempu jsem ten kousek už došel.

Ujeto: 77/6994/11503

Počasí: Marrakech 37°C jasno

Trasa: Imlil-Marrakech

IMG_0981

IMG_0916

Den 17. (17.6.2013):

Ráno jsem nikam nespěchal, vstal jsem až v 9, vypral jsem si oblečení a v klidu jsem si zabalil. Před 12. hod. jsem vyrazil do Casablanky, kde se zatáhlo a mírně sprchlo. Projíždět skoro třímilionové město je zážitek. Pomalu jsem se dostal k pobřeží, kde stojí mešita Hassana II., jejíž minaret dosahuje výšky 210 m! Pokračoval jsem podél pobřeží směr Tanger. Po cestě jsem se stavil na obědě v restauraci, ve které jsem si dal salát s plackou a grilované kuřecí maso. Před Kenitrou jsem začal hledat kemp. Nejdříve jsem se ptal 3 policajtů a ti mi poradili, že kemp je o 500 m dál. Nic tam nebylo, a když jsem se ptal dalších lidí, o žádném nevěděli. Vrátil jsem se k policajtům, že jsem žádný nenašel, tak jeden z nich někam volal a řekl mi, že tu vlastně kemp není. Pokračoval jsem za šera směr Tanger a hledal jsem místo na přespání. Sjel jsem ze silnice na písečnou cestu, z tého cesty jsem sjel na cestu v lese, kde jsem našel plácek na přespání. Po pár minutách jsem uslyšel křupání větví a kousek ode mě procházela postava. Maročané jsou úplně všude, najít klidné místo tu prostě není možné! J Pozdravili jsme se a já se mu snažil vysvětlit, jestli tu můžu přespat. Gestikuloval, že mu to nevadí, ale že mám jet za ním, že zná lepší místo. Odjet jsem mohl vždycky, byl jsem zvědavý, kam mě dovede. Ukázal mi místo pod vysílačem, kde svítilo světlo. Naznačoval mi, že mám v 6 odjet, že tu budou chodit lidi a zmizel v lese. Měl jsem trochu pochyby, jestli se nevrátí s partou kamarádů pro peníze nebo moji motorku, ale dopadlo to dobře.

Ujeto: 409/7403/11503

Počasí: ráno 20°C jasno, přes den 23°C zataženo

Trasa: Marrakech-Casablanca-Rabat-Kenitra

DSCF6890

Den 18. (18.6.2013):

Ráno jsem se v 5:30 snažil odjet, ale se silniční motorkou se v písku moc dobře nejezdí. Než jsem přijel k silnici, málem jsem motorku několikrát položil. Kousek od přístavu v Tangeru jsem koupil lístek zpět do Evropy za 61 E. V přístavu jsou otravní „urychlovači“, kteří pak požadují peníze. Stačí nebýt líný, vyplnit opět lístek o sobě a dojít k okénku sám. Člověk neví, kdo je a kdo není zaměstnanec, protože i urychlovači mají reflexní vesty přístavu. Celník, kterému jsem dal papíry od motorky a můj pas, se cítil hodně důležitě. Schválně to prodlužoval, než mi vrátil vše zpět. Poté jsem musel projít kontrolou zavazadel. 3 celníky se psem zajímal obsah všech kufrů. Naštěstí jsem nemusel nic vyndávat. Hodinu jsem čekal na loď, a když přijela, začala auta najíždět do útrob lodi. Při vjezdu do lodi celník kontroloval jen pasy, ale u jedné dodávky si nechal otevřít (od řidiče o berli) zavazadlový prostor a pořád koukal i pod auto. Najednou celník zařval, ozvala se rána a z pod auta vylezl ušmudlaný mlaďas. Okamžitě začal utíkat zpět do přístavu. Přitom ho stihl přetáhnout svou berlí majitel auta. Celník nic neřešil, auto nechal zajet do lodi a začala najíždět další. Loď se dost houpala, byla menší, ale jela 47 km/h. Za hodinu jsem byl ve Španělsku. Začal jsem hledat benzinku celkem pozdě a málem jsem tlačil. Jedna pumpa byla zavřená a další až po 40 km. Zabydlel jsem se v kempu (15,5 E) kousek pod Sevillou.

Ujeto: 464/7867/11503

Počasí: ráno 15°C déšť, přes den 22°C jasno

Trasa: Kenitra-Tanger-Tarifa-Dos Hermanas

IMG_1096

Den 19. (19.6.2013):

Ráno jsem vyrazil do města Huelva hledat muzeum Kolumba. Vstup za 3,75 E za to rozhodně stojí, protože v muzeu mají mimo jiné 3 repliky lodí. Měl jsem tam celkem veselo, jelikož ve stejnou dobu tam přijely 2 autobusy plné dětí. Jel jsem dál do Lisabonu. Za poplatek 1,6 E jsem se mohl projet po 25 de Abril Bridge a dále jsem pokračoval k Torre de Belém (Belémská věž). Kousek za Lisabonem se nachází nejzápadnější bod Evropy – Cabo da Roca. Turisty tam přiváží jeden autobus za druhým. Celkem se divili, když na útesu foukal silný vítr a bylo jen 17°C. Nakoupil jsem si v supermarketu kilovou plechovku tuňáka, prostě jsem na něj dostal hroznou chuť. Vrátil jsem se zpět do Lisabonu, kde jsem se ubytoval v kempu (15,75 E). Večer jsem se pustil do tuňáka a zapíjel jsem ho plzní.

Ujeto: 590/8457/11503

Počasí: ráno 14°C jasno, přes den 22°C polojasno

Trasa: Dos Hermanas-Huelva-Beja-Lisabon

IMG_1128 - Kopie

IMG_1176

IMG_1189

Den 20. (20.6.2013):

Vstal jsem v 7 h, udělal jsem si snídani a po osmé hodině jsem odjížděl z Lisabonu směrem Guarda. Tento den jsem zahájil přesun domů. Čekalo mě 3046 km. Svezl jsem se kousek po portugalské dálnici, kde byl nějaký elektronický odečet mýtného, ale neřešil jsem to. U města Covilha jsem vyjel na nejvyšší horu pevninského Portugalska – Torre (1993 m n. m.). Všem, kdo tudy pojedete, vřele doporučuji. Před španělskou hranici jsem byl svědkem brutálního vybržďování a vytlačování dvou aut. Tento den jsem dojel do kempu u Burgos. Zaplatil jsem 12 E za kemp a dalších 7 E za tortilu a pivo v restauraci.

Ujeto: 831/9288/11503

Počasí: ráno 12°C jasno, přes den 24°C jasno

Trasa: Lisabon-Guarda-Burgos

IMG_1220

Den 21. (21.6.2013):

Ráno se mi při balení věcí na motorku snažil Francouz z vedlejšího karavanu vysvětlit, že volal domů a že tam jsou povodně, ať tam vůbec nejezdím. Zas tak žhavé to nebylo, jak jsem později zjistil. Pršelo mi celý den, navíc mi, i při opatrné jízdě, několikrát ustřelilo zadní kolo. Vyzkoušel jsem si brzdění na vodě, když mi jedno auto nedalo přednost. Večer jsem zůstal v kempu ve vesnici Chateau-Renault, která se nachází asi 200 km od Paříže. Skvělý kemp, navíc za směšnou cenu 5,5 E. S recepční jsem se dohodl, že mi otevře bránu v 8 h. Dojedl jsem tuňáka a šel jsem spát. Věděl jsem, že následující den to natáhnu až domů.

Ujeto: 814/10102/11503

Počasí: ráno 12°C déšť, přes den 17°C déšť

Trasa: Burgos-Bordeaux-Tours-Chateau Renault

IMG_1256

Den 22. (22.6.2013):

Vylezl jsem v 7 h, rychle pobalil, protože mrholilo a čekal jsem na otevření brány. Francouzský důchodce, který bydlel vedle se hrozně divil, že jedu na motorce až z Čech. O Maroku jsem se radši nezmiňoval, aby to s ním neseklo. Kolem 11 h jsem dorazil do Paříže, kde jsem objel Eiffelovu věž, dále jsem se podíval k vítěznému oblouku a pokračoval jsem domů. Na německé hranice jsem jel po dálnici, mýto činilo 20,3 E. V Německu jsem využil možnosti jet neomezenou rychlostí a tak moje cestovní pohodlná rychlost byla okolo 180km/h. I tak jsem tam byl spíše pomalejší účastník provozu. Ještě za světla jsem byl v Rozvadově. Domů jsem dorazil ve 23:30.

Ujeto: 1401/11503/11503

Počasí:

Trasa: Chateau Renault-Paříž-Metz-Norimberk-Rozvadov-Křesetice

IMG_1241

IMG_1250

Shrnutí:

Maroko je krásná země, která jistě stojí za navštívení, ale v případě jízdy na silniční motorce je potřeba se vyhnout silnicím nižších tříd. Řidiči nejsou agresivní, ale neustále předjíždějí i kam nevidí. Viděl jsem po cestě několik desítek krizových situací. Policie je vidět doslova na každém kroku. Nebylo nic zvláštního potkat za den deset hlídek, které si k sobě postaví stopku a každé auto u nich musí zastavit. Upozornění na policii tam však funguje výborně, takže jsem neměl problém. Velmi často je omezení na 60 km/h i na pěkné okresce a to se držet nedá. Smlouvá se skoro o všechno, a všude se dá dostat na minimální ceny, ale je to zdlouhavé. Dále je potřeba se obrnit trpělivostí proti různým hlídačům, urychlovačům a prodejcům. Nic tu není zadarmo a to ani rada.

Po cestě jsem dojel na nejjižnější a také na nejzápadnější bod Evropy, dále jsem dojel na okraj Sahary a vystoupil jsem na svou první čtyřtisícovku.

Motorka běžela bez problému celou cestu, i když na jihu Maroka se ani za jízdy nestačila chladit. Průměrná spotřeba činila 6,4 l/100 km. Nejnižší byla 5,5 l v Maroku a nejvyšší 7,8 l v Německu na dálnici. Pneumatiky Pirelli Angel ST mají skvělý nájezd, jelikož na zadní pneu je po 12000 km pořád cca 2 mm vzorku.

Video z cesty:

 

Leave a reply