Třicátnící na dvacítkách v Alpách II. 2018

Po povedeném výletu z minulého roku jsme si slíbili, že by se z toho mohla stát každoroční tradice. Vydali jsme se tedy o rok později ve stejném složení poznávat další alpské kopce a zatáčky, tentokrát se zaměřením na Itálii. O tom, jak se cesta neobešla bez pádu, o nahánění lišky po kempu, o oslím výrůstku na čele jednoho z účastníků a také o tom, proč další účastník upouštěl každý den zadní pneumatiku, se dočtete v tomto cestopise.

V sobotu 23.6.2018 vyrážíme ve složení:

Tomáš (já) na Hondě CBR1100XX Super Blackbird (1997), která projela již 39 zemí
Robert na Hondě CB1300 (2003), což je jeho asi 33. motorka
Vráťa na Yamaze FZS 1000 (2002), kterou koupil ke své R1 kvůli této cestě
Láďa na Hondě CBR900RR Fireblade (1998), kterou už netlačil ráno před cestou z obýváku, jako minulý rok
Roman na Kawasaki Versys 650 (2007), který se minulý rok otrkal a zahájil svou 2. motosezonu

VIDEO:

TRASA: 

Den 1. (23.6.2018):

Robert si užívá noc před odjezdem v garáži vedle jeho krásky, jelikož byl vykázán manželkou z domu. Já s Romanem a Vráťou nemáme nijak zajímavý odjezd z domu, zato rozespalý Láďa si plete stroje v garáži, ale naštěstí si toho všímá a nakonec bere motorku místo kola. Na sraz, který je nastaven stejně jako minulý rok na 7:00, dorážíme všichni včas v dobré náladě. Po předání reflexní vesty, kterou Vráťovi po Láďovi posílá jejich máma, a jež nakonec končí na Robertovi, vyrážíme každý jiným směrem. Hned první pokyn k cestě, který klukům dávám, je totiž nepochopen za mnou jedoucím Robertem, jenž místo doprava za mnou vede ostatní doleva. 🙂

Ve Zruči nad Sázavou srovnáváme hladiny paliva v nádržích a pokračujeme po dálnici směr Praha, kde Vráťovi jako prvnímu dochází trpělivost s Robertovým neplynulým a plouživým stylem jízdy. Vráťa se ujímá vedení skupiny a jím nastavené tempo jen na chvíli přerušuje Láďa, který si nenechává líbit předjetí Nissanem GTR a zkouší se ho držet, což netrvá ani minutu a zase se poslušně řadí za nás. Na pumpě v Nýřanech za pár korun snídáme/obědváme české hotovky, které si někteří berou v krabičce s sebou i na večer. Po přejetí hranic nás z dálniční nudy vytrhává Vráťa, který si neláme hlavu tím, že už je v Říši a zdraví obsluhu pumpy „brý den“ ukazujíc na prstech číslo stojanu. 🙂

Dá se říct, že celý den jedeme rovně a až u Mnichova potřebujeme sjet na silnici A96. Těsně před sjezdem mě Robert předjíždí a moje snaha o gestikulaci změny směru se jeví marně. Roman jedoucí za mnou si to přebírá jako gesto „vem za plyn a jeď rychle za Robertem tím blbým směrem“ a taky tak činí. Rozhoduju se kluky v husté mnichovské dopravě nenásledovat směrem do centra, ale s Vráťou a Láďou za zády sjíždíme správným směrem a na nejbližším sjezdu zastavujeme. Láďa skáče z motorky a okamžitě barvitě předvádí, jak Romanovi po tom, co mě střihnul a mazal nesmyslně za Robertem, narostl na čele „obří oslí č…k“. 😀 Do toho volá Robert, kde se sejdeme, jenže my řveme smíchy a těžko mu něco vysvětlujeme. Nakonec se domlouváme, že se sejdeme v cíli dnešního dne – městě Füssen. Projíždíme na červenou, když nás semafor k nájezdu na dálnici neregistruje ani po 10 minutách čekání.

Po několika kilometrech nás kluci dojíždějí a jedeme zase společně až do kempu (79 €/ 5 os.) pod zámkem Neuschwanstein. Trochu překvapením bylo, že jezero Forggensee, na jehož břehu se kemp nachází, bylo vypuštěné. Na recepci dostáváme čipové karty na přístup do sociálek a také k otevírání závory, která Roberta přetahuje na přivítanou při vjezdu po zádech. Prostor pro stany je umístěn na vyvýšeném místě, ze kterého máme výhled na celou zátopu jezera a také na Neuschwanstein. Rozbalujeme stany, sedáme na motorky a po nákupu míříme pod zámek, kde nám český pracovník parkoviště účtuje 4 € místo 10 €. Šlapeme kolem zámku až k mostu Marienbrücke, jež se line 91 m nad soutěskou a nabízí parádní výhledy. Pokračujeme strmou cestou asi 200 výškových metrů k další vyhlídce s rozhledem široké okolí. Roman opět září, když se šteluje na okraj cestičky nad propastí a čeká, že ho tam vyfotím. Já se ovšem zabývám točením videa, za což se opět stává bodem pozornosti. 🙂

Večer u stanů probíráme dnešní den s pivem v ruce, když v tom něco šramotí vedle Romana sedícího před stanem, načež se ho ptáme, co to bylo. Odhání dle něj kočku hledající něco k jídlu kolem stanu. Vráťa si ji také stíhá prohlédnout s konstatováním, že je to liška a Roman to okamžitě schytává, protože ta jeho “kočka” má hodně huňatý a dlouhý ocas. Po dnešku Roman straší, že už s námi nikam nepojede. 🙂

Těsně před spaním konstatujeme, že Vráťa musí mít opět něco extra. Průměrnému dokonce i podprůměrnému bělochovi dostačuje karimatka, jenže náš Vráťa vytahuje asi 45 cm vysokou Dormeo matraci, ze které kouká na spoluležící ve stanu jak z druhého patra…:)

Trasa: Křesetice – Nýřany – Mnichov – Füssen

Počasí: Ráno 12°C oblačno, odpoledne 19°C polojasno

Najeté km: 620/620/2060

Den 2. (24.6.2018):

K ránu nás budí nálety ptáků cupujících nějakou tašku vedle stanu. Byla to igelitka plná odpadků, které jsou teď roztahané všude kolem motorek. K tomu nejspíš Romanova “kočka” vytáhla z předsíně chleba a skoro celý ho zdolala. Po sbalení prolétáváme Rakouskem (dálniční známka 5 x 5,5 €) přes Fernpass (1212 m n. m.), Imst a Landecker tunel až k jezeru Resia k věži kostela, která zůstala jako jediná z celé vesnice. Baví nás jeden zvědavec, který se chce dostat pešky až k věži, jenže zapadává v bahně až po kolena a nemůžu se vyhrabat ven.

Ve Spondigna odbočujeme na průsmyk Stelvio (2758 m n. m.). Ještě před odjezdem se nám Láďa chlubil servisem za 11500 Kč, zejména seštelováním podtlaků a směsi karburátorů. Stoupáme za příznivého, ale chladného počasí až do sedla, kde čekáme na dlouho nejedoucího Láďu. Po telefonu hlásí, že se z fároše stalo drahé odstrkovadlo, jelikož nechce jet už ani o metr výše. Nechává ho vychladnout a za 20 minut svádějíc závody s cyklisty doslova doskakuje krokem cca 100 m pod vrchol, kde motor sám chcípá. Fotograf, který číhá hlavně na motorkáře a cyklisty pod kopcem, měl hodně času na zdokumentování jeho cesty vzhůru. Ukazuje mi novou hranici omezovače otáček, kdy po přidání plného plynu se ručička otáčkoměru nedostává přes 1000 otáček. Společně šlapeme na přilehlý kopec, na kterém vysílám dron na záběry průsmyku ze vzduchu.

S Láďou se vracíme k jeho motorce, abychom ji dostali na kopec, zatímco zbytek osazenstva dává kávu ve vyhlídkové věži. Motor jde dokonce v rámci možností do otáček, ale po mém odstrčení zase rychle otáčky ztrácí. Přesto se Láďa rychlostí chůze za zírání většiny návštěvníků průsmyku dostává za nejvyšší bod, ze kterého sjíždíme až do Bormia.

Máme trochu obavy ohledně dalšího průsmyku Gavia (2652 m n. m.) kvůli ztrátě výkonu ve vyšších nadmořských výškách u Ládi stroje. Vzhledem k tomu, že Gavia je směrem od Bormia relativně mírná bez vraceček, vyjíždíme sem pohromadě bez větších problémů. Láďa se z toho asi trochu zpotil, protože jinak se nedá vysvětlit jeho koupačka v jezírku v nejvyšším bodě průsmyku, kde dnes ráno bylo -5°C a během našeho příjezdu se teplota zvedla na 6°C. Celé to završuje opalováním na sněhu na břehu jezera. Dohadujeme se o dalším směru cesty a jako dnešní cíl volíme jezero Garda.

Roman se pokouší o náhlý protiútok na Láďu, když neodbočí naším směrem a po chvilce se za námi otáčí. „Láďo, za tohle ti taky narostl oslí č…k!“ Načež Láďa: „Nene, za tohle vůbec.“ Roman se nedává a zkouší znovu: „Tak malinkej ti narostl!“ Láďa to rezolutně odmítá a připomíná Romanovi včerejšek. A je ticho.

Přes průsmyky Tonale (1883 m n. m.), Campo Carlo Magno (1681 m n. m.) a Del Ballino (765 m n. m.) přijíždíme do Riva del Garda, kde tankujeme na samoobslužné pumpě a bereme kemp u vody (80 € / 5 os.). Láďa se vydává, dle jeho slov vybaven vytříbenou angličtinou, zapůjčit si kladívko na zatlučení kolíku u stanu k vedlejšímu holandskému karavanu. Konverzace probíhá asi takto: „Hello Mister, tšš tšš tšš“ naznačujíc rukama tesaní pazourku z kamene.

Po rozbalení bydlení sedáme do nejbližší hospody a objednáváme si pizzu. Dle nápojového lístku, ve kterém nabízí točené pivo 0,2 l a 0,4 l, objednávám 5 krát „těch větších“ piv, načež nám přináší 5 tupláků. 🙂 Pro lepší zažívání to zajídáme zmrzlinou, procházíme promenádu podél pobřeží a tradičně chvilku poklábosíme u motorek. Vráťa si všímá, že má jako jediný jetou gumu až do kraje, kdežto my ostatní necháváme pořádný poserproužek. Neobrací se na nikoho jiného, než na Roberta, který ho obratem vyzývá na závod s argumentem, že sjetí gumy do kraje nic neznamená. To ještě netušíme, že náš závodník vyzývatel zítra málem dozávodí. Láďa přichází s hypotézou, že má tak velký poserproužek kvůli přefouknutému zadnímu kolu, a tak každý den upouští po cca 0,5 atm. Bez úspěchu. Domů dojíždí skoro po ráfku se stejně velkým nesjetým proužkem gumy, ale zkusil to. 😀 Na příští rok navrhnu třeba Maroko, aby tam tuhle zkušenost zužitkoval na písku.

Trasa: Füssen – Imst – Trafoi – Bormio – Spiazzo – Riva del Garda

Počasí: Ráno 13°C jasno, odpoledne 7-25°C zataženo

Najeté km: 410/1030/2060

Den 3. (25.6.2018):

Na Gardě se nám tak líbí, že padá rozhodnutí tu zůstat alespoň dopoledne. Nedaleko kempu nacházíme workoutové hřiště včetně místního borce, který nám radí, co bychom měli dělat, abychom s ním drželi tempo. Jako třešničku na dortu předvádí kop holení do železné tyče s poznámkou, že všechno je jenom o síle mysli. O tento zážitek přichází Roman a Vráťa, kteří raději volí čumendo z lavičky po procházejících se důchodkyních. Pobyt u Gardy završujeme koupačkou v průzračně čisté vodě.

V poledne již sedíme na motorkách a míříme na hlavní program zájezdu – Dolomity. Najíždíme na dálnici, což se stejně jako minulý rok neobejde bez problémů u mýtnice. Tentokrát se zasekává závora Romanovi s Láďou a nechce jim vydat lístky. Šikovně to zasekávají najednou na obou otevřených závorách, takže nikdo neprojíždí.

Od Riva del Garda se přesouváme k Bolzanu a za 90 km dálnice platí každá motorka 7,10 €. První zastávkou se stává jezero Cazerra, které se nachází na stejnojmenném průsmyku s nadmořskou výškou 1745 m n. m. Vráťa si dává k Robertovi nabít telefon se slovy „hlavně to nezahoď, vezeš můj telefon“. Načež to Robert zahazuje. Před Vallonga mě předjíždí a v levotočivé zatáčce nezvládá lehký smyk zadního kola a sune se k zemi.

Rychle u něj zastavujeme, několikrát se ho ptáme, zda je OK a zvedáme motorku. Dost dlouho poskakuje na silnici asi z šoku (což se večer neobejde bez Ládi poznámky, že jak to položil, zatancoval si „ruského kozáčka“). Motorku přesouváme na plácek níže u domu ve vesnici a zkoumáme jeji provozuschopnost. Robert je pořád trochu v šoku a potlučený, ale jinak schopen pokračovat. Utrhnutou stupačku nahrazujeme spolujezdcovou, světlo s blinkry přilepujeme páskou, a nakonec zvedáme řídítka. Po úspěšné testovací jízdě předávám stroj Robertovi a po několikanásobném ujištění, že to dneska odjede dle plánu, pokračujeme na průsmyk Sella (2240 m n. m.), Gardena (2136 m n. m.), Campolongo (1875 m n. m.) a Falzarego (2105 m n. m.), kde Láďa na parkovišti komentuje ničemnost jednoho z řidičů osobáku slovy: „tady to vidíš v praxi, Romane, jak to týpkovi roste“.

Celou dolomitskou parádu dovršujeme v Cortina d’Ampezzo. Při hledání potravin nás GPS navádí do neexistujícího COOPu, ale na druhý pokus už nacházíme malý supermarket. V nedalekém průsmyku Misurina (1756 m n. m.) dojíždíme do jednoduchého kempu (51 € / 5 os.), který se ovšem příliš nezamlouvá Vráťovi. Zabíráme přístřešek u kempu, večeříme a u toho rozebíráme Roberta pád. Vráti verze zní, že když spolu závodili kvůli včerejší hecovačce, nestačil mu a spadl. Roberta verze říká něco o pádu motorky ze stojánku a uklouznutí ve sprchách. 🙂

Robert hodnotí své jídlo jako „poměrně hnusné a tvrdé těstoviny“, načež ho opravuju, že jde o rizoto. V ten moment se mu vykouzlí úsměv na tváři a v tom případě prý jí dobré hříbkové rizoto, které nabízí všem ochutnat..:)

Trasa: Riva del Garda – Bolzano – Carezza – Canazei – Corvara – Cortina d’Ampezzo – Misurina

Počasí: Ráno 17°C jasno, odpoledne 22°C jasno

Najeté km: 260/1290/2060

Den 4. (26.6.2018):

V 1:30 v noci mě budí řev „kšááá, ty ku…o, vypadni!“, poté běh v okolí stanu a další hlasy.

Po probuzení řešíme, co se to dělo a kluci vysvětlují, že jim do stanu vlezla liška hledající nějaké dobroty. Smějeme se Vráťovi, že na ni řval na celý kemp sprostě, jenže ten se brání, že ani po plácnutí na plachtu stanu se nebála a dál se hrabala ve věcech. Po nadávkách prý poslechla a mazala ven, což zase nestačilo Láďovi, který ji pak v trenkách a pantoflích honil po celém kempu. 🙂

Námraza na stanech a plachtách naznačuje, že teplota padla blízko k nule. Odkrývám plachtu z motorky a teploměr ukazuje 1,6°C. Vráťa si pochvaluje svůj expediční spacák, který je označen štítkem s komfortní teplotu použití 25°C a více.

Zkoušíme si vyjet na placenou silnici k chatě Auronzo pod masiv Tři zuby (Tre Cime), jenže vjezd 20 € za motorku a dalších 5 € za parkování nahoře je dost. Otáčíme se a po poradě si Slovinsko necháváme na další rok. Míříme do Rakouska na Nockalmstrasse (12 € / motorka), kterou jsme nestihli v roce minulém. Cestou k ní to bereme podél řeky pod dálnicí okolo Gmund a nacházíme perfektní úsek, který si užíváme víc jak některé průsmyky.

Rychle střiženou Nockalmstrasse si vychutnáváme o to víc, že cítíme pomalý konec letošního výletu. Máme v plánu si užít i nedaleký Sölkpass (1788 m n. m.), jenže těsně pod ním zjišťujeme od domorodce nemilou zprávu ohledně velkého sesuvu, kvůli němuž je průsmyk uzavřen. Stáčíme to tedy přes naše oblíbené středisko Obertauren (1738 m n. m.) a již s deštěm v patách dojíždíme do kempu v Hallstattu (89 € / os). Recepční a nespíš i majitel kempu dostává od Ládi pracovní jméno Ginter kvůli typicky rakouskému ohozu. Spěcháme do obchodu, jenže místo 19:00 zavírá již 18:50 a my máme smůlu. Než se vrátíme k benzince u kempu, také zavírá. Večeříme stylem „co motorka dala“, což se nakonec jeví jako docela obstojná varianta.

Při následné procházce městečkem Láďa komentuje obsluhu baru u jezera jako modrou ústřici. Jenže to ještě netušíme, že o pár desítek sekund později, když přichází průtrž mračen, nám nezbývá nic jiného, než si do modré ústřice sednout. Obsluha rozumí česky, ale asi si náš vtípek nebere osobně. Roman ve svém guláši údajně žádný plivanec necítí, a nejen že nám ochotně nalévají, dokonce nám slibují jednu rundu gratis, když se tu objevíme přesně za rok. Jako správní Češi už dnešní večer probíráme trasu na další rok tak, abychom tu dostali pivo zadarmo… 🙂

Trasa: Misurina – Sillian – Gmünd – Innerkrems – Turrach – Murau – Obertauern – Hallstatt

Počasí: Ráno 1,6°C jasno, odpoledne 21°C zataženo

Najeté km: 400/1690/2060

Den 5. (27.6.2018):

Po rychlém nákupu v konečně otevřeném obchodě nás baví pravděpodobně čtyřprocentní chlápek v trojkovém BMW. Vystajlovaný je jak na koncert kapely Tokio Hotel s jakousi parádou na hlavě, kterou jsme ihned překřtili na „čapí hnízdo“.

Po kontrole meteoradaru usuzujeme, že to projedeme bez nepromoků minimálně až na české hranice. Optimismus se nás drží asi 30 minut, po kterých začínáme vjíždět do pořádné činy. Soukáme se poprvé a naposled na tomto výletě do nepromoků, se kterými již žádní účastníci nemají problém. Vráťa chytře nekoupil drahé návleky na rukavice a boty v motoobchodě, nýbrž si navlékl 4 bílé igelitky. To se neobešlo bez komentáře Ládi, že vypadá jak krtek.

Prudký slejvák se velmi rychle mění v polojasné nebe, které nás doprovází přes Linz a Tábor jen s krátkou přestávkou na oběd až domů.

Trasa: Hallstatt – Linz – Tábor – Křesetice

Počasí: Ráno 12°C děšť, odpoledne 18-28°C polojasno

Najeté km: 370/2060/2060

Spotřeba Blackbird:

6,87 l/100 km (141,5 l paliva, 2060 km najeto)

Náklady na cestu:

Palivo: 196 € (4998 Kč)

Mýtné: 25 € (638 Kč)

Ubytování: 59 € (1504 Kč)

Jídlo: 80 € (2244 Kč)

Pojištění: 8 € (204 Kč)

Celkem: 368 € (9384 Kč)

Foto a video:

Fujifilm X-H1 + XF 10-24 F4, GoPro 6 Black, DJI Mavic PRO

Leave a reply