Írán 2016 (cestopis, foto, video)

Naším cílem pro rok 2016 se měl stát orientální Omán, do kterého jsme plánovali jet na naší devatenáctileté sportovně-cestovní motorce přes Turecko, Írán, Spojené Arabské Emiráty a vracet se zpátky domů přes Írán, Arménii, Gruzii a Rusko. Určitě s námi budou mnozí souhlasit, že plánování je jedna věc a skutečnost bývá mnohdy značně odlišná. Náhoda dala vzniknout situacím, díky kterým to byla nejkrásnější, ale zároveň nejnáročnější cesta, jakou jsme kdy zažili. Pokud vás zajímá, proč jsme změnili plány a jak to celé dopadlo, čtěte dále.

Text, foto a video: Jaroslava Pisjová, Tomáš Vlasák

VIDEO Trailer:

Od podzimu 2015 jsme s Jájou začali trochu intenzivněji sledovat různé dokumenty, přednášky, cestopisy a průvodce. Termín odjezdu máme pevně daný kvůli dovolené na 30.7.2016. Jelikož budu mít těsně po promoci a před podpisem pracovní smlouvy, ideálnější doba na vycestování se už v budoucnu možná nenaskytne. Jája žádá o 7týdenní dovolenou půl roku dopředu, a protože pracuje ve skvělém kolektivu s chápavými nadřízenými, nemá se schválením žádný problém.

  • 20 týdnů do odjezdu: jako první si zařizuju mezinárodní řidičák. Úřednici jmenuju všechny státy, kterými chceme projet a ta mi trochu vyděšeně (hlavně kvůli Íránu) říká, že by mě teda rozhodně nikam nepustila! Platím celých 50 Kč a během 10 minut si ho odnáším.
  • 12 týdnů do odjezdu: vyřizujeme si oba druhý pas (já 600 Kč, Jája 1100 Kč).
  • 10 týdnů do odjezdu: vyhráváme soutěž na motorkari.cz a stáváme se testovacími jezdci pneumatik Dunlop Roadsmart III.
  • 9 týdnů do odjezdu: kupujeme kamerku na helmu.
  • 8 týdnů do odjezdu: úspěšně skládám státnice, mohu se plně věnovat přípravám. Sjednáváme si cestovní pojištění i pro rizikové sporty (kvůli nadmořské výšce). Já se mohu pojistit ještě na ISIC od Uniqa za 688 Kč, Jája u Axa 2800 Kč.
  • 7 týdnů do odjezdu: U firmy Zirhamia zařizujeme pozvání do Ruska (nutné pro žádost o vízum) a referenční íránská čísla (nutné pro vydání víz). Platíme 2×600 Kč za pozvání a 2×1000 Kč za referenční čísla. Objednáváme se na vízové centrum Ruské feredace.
  • 5 týdnů do odjezdu: po dlouhém rozhodování měníme boční plastové kufry za hliníkové od Alu Milánka. Kamarád Michal nám předává bednu s proteinem v pytlíkách. Povezeme si zdroj bílkovin, který se nepokazí. Díky Míšo!
  • 3 týdny do odjezdu: oblékáme se do prodyšných bund a kevlarových jeansů od MBW. Odešla nám baterie, kupuju novou i s dalšími spotřebními díly u Dalfosu. Motorku si bere náš servisák Ctibor. Seřizuje ventily a karburátory, mění řetězovku, rozšiřuje boční držáky (víka drhnou o horní kufr), mění desky a zapojuje fixní voltmetr (máme Hondu, bojím se o regulátor napětí). Pro získání ruských víz si připravujeme pozvání, vyplněnou žádost a fotky. Žádám o víza na ruském vízovém centru (je nutné se objednat na vízovém centru nebo konzulátu). Doporučuju se objednat místo vízového centra Ruské federace na konzulát RF, kde se neplatí ke standardním 1000 Kč za vystavení ještě “servisní poplatek vízového centra” 700 Kč na osobu. Na vízovém se lze objednat na každou čtvrthodinu od 8:00 do 16:00, kdežto na konzulátu berou jednoho člověka denně (na dva měsíce dopředu plno).
  • 2 týdny do odjezdu: vyřizujeme karnet u Autoturist (celní doklad pro vývoz dopravního prostředku, který je třeba např. do Íránu, SAE nebo Ománu). Po zaplacení 1890 Kč, složení vratné kauce 32500 Kč (vozidlo do ceny 0,5 miliónu), předložení velkého TP a vyplněné žádanky, je nám karnet vystaven za několik dní. V Turecku nastává převrat, sleduji zprávy celou noc. Zjišťujeme možnost, že se do Turecka nedostaneme a hledáme loď z Ukrajiny do Gruzie. Nakonec je puč velmi rychle „vyřešen“. Zirhamia nám posílá íránská referenční čísla. O víza budeme žádat po cestě v Istanbulu (to bude stát 2x 75 Euro). Týden po zažádání o ruská víza je vyzvedávám. Platím tu 2×1700 Kč (celková cena za ruské vízum 2300 Kč/os, v případě žádosti na konzulátu by to bylo 1600 Kč/os).
  • 1 týden do odjezdu: při skenování dokumentů si všímám chyby v karnetu, kdy nám špatně vyplnili VIN kód, což je zásadní věc, kterou na hranicích kontrolují jako první. Jedu znovu do Autoturistu a tam mi na počkání vystavují karnet nový. Kdybych si toho nevšiml, zůstali jsme stát na turecko-íránské hranici! O víkendu připravujeme věci na motorku a předběžně balíme. Garáž máme 100 km od aktuálního bydliště a až do pátku budeme chodit do práce. Přece jen objednávám regulátor napětí, abychom ho měli s sebou pro jistotu.
  • 1 den do odjezdu: je pátek večer a zítra ráno chceme vyjet. Na skoronabalené motorce se jedu na chvilku podívat na zapíjení Marečka, syna kamarádů Roberta a Terky, zatímco Jája dělá tradičně řízky. I přes přípravy minulý víkend balíme do 1 hodiny do noci.

Zaplatili jsme za papírování 13678 Kč a ještě jsme nic neviděli!

Den 1  (30.7.2016):

Odjezd

I přes předběžné balení víkend před objezdem, protože motorku parkujeme 100 km od aktuálního bydliště, balíme v pátek – den před odjezdem po práci pozdě do noci, což narušilo plánovaný sobotní brzký odjezd. Ráno, po posilňující snídani a dojemné rozlučce s rodinou, dobře naladěni vyrážíme. Úsměvy z tváře mizí nájezdem na „kvalitní“ D1. Jestli motorka vydrží tohle, vydrží snad všechno. Slovenskem projíždíme rychle, až v Maďarsku chytáme několik kolon, ve kterých nejdříve trpělivě předpisově čekáme, později se drze proplétáme a cpeme kupředu.  95 % aut v kolonách s německými, rakouskými nebo francouzskými SPZ veze Turky z těchto zemí, zpět do své domoviny. Asi 30 km před maďarsko-srbskou hranicí si všímáme dredaře na skateboardu, který stopuje auta s cedulí svého cíle – Bělehrad.

Čím jsme blíže hranici, hustota kolon se zvětšuje, není možnost mezi auty prokličkovat, ale přesto se celkem rychle dostáváme k celnici. Všude okolo jsou vybudovány ploty a nedaleko i uprchlický tábor. Dredař nasazuje bleskové tempo, jelikož za hranicí stavíme a on pomalinku projíždí na svém skateboardu okolo nás, hledajíc další auto. Na další zastávce, po cca 150 km, opět potkáváme dredaře! Už by nás nepřekvapilo, kdyby s námi jel až do Íránu. Tankujeme, dáváme prvního nanuka a pumpaři nám účtují skoro dvojnásobek natankovaného benzínu. Všímáme si toho až po zaplacení u motorky. Vyrážím se hádat zpět dovnitř a je očividné, že překvapený výraz pumpaře je jedno velké divadlo. Nakonec dostáváme peníze zpět a pokračujeme v jízdě až do tmy, než přijedeme k Bovanskému jezeru, kde totálně unavení doslova padáme do stanu na pláži.

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Křesetice-Brno-Bratislava-Budapešť-Bělehrad-Bovanské jezero

Najeto: 1083/1083/14818

Den 2  (31.7.2016):

Spaní u Bovanského jezera

Ráno před odjezdem ještě stíhám koupání v jezeře. Kdybychom věděli, že dnešní den bude jako přes kopírák toho včerejšího, posilnili bychom se ráno víc. Každá mýtnice v Srbsku znamená šílené kolony, které se snažíme co nejrychleji projet, což není s kufry vždycky snadné. Srbsko-bulharská hranice je na tom podobně, ale úplně největší nával nastává na té bulharsko-turecké. Bulhaři svědomitě kontrolují každý doklad a kontrola se vleče jako týden před výplatou. Jednomu celníkovi se líbí Jáji jméno a několikrát ho opakuje. Turci až tak důslední nejsou a jde jim to jako po másle. První okénko kontrola pasů, ve druhém doklady od motorky a nakonec kontrola zavazadel. Můj promyšlený tah sušit trenky z ranního koupání na horním kufru nese ovoce. Když celník kontrolující zavazadla dorazí a vidí moje bombarďáky, raději nás pouští dál bez kontroly.

Plánovaný rychlý přímý přesun do blízkosti Istanbulu se nekoná. Asi 60 km před cílem se opět dostáváme do kolony, kterou se snažíme již za tmy projet v odstavném pruhu, protože až do Istanbulu auta stojí! K naší smůle nás chytá policajt. Zachovám duchapřítomnost, když si všímám značky odpočívadla a vymluvím se na plánovaný sjezd z dálnice. Policajt má toho zjevně za celý den dost a proto nás s malou upomínkou propouští. Po asi kilometru vzorného popojíždění v koloně to riskneme a znova si to šineme odstavným pruhem. Těsně před Istanbulem sjíždíme z dálnice na dopředu vytipované místo k jezeru s výhledem na zářící noční město. Rychle rozbalujeme stan a vaříme kuskus s konzervou masa. Toulaví psi jsou slyšet ze všech stran a nepříjemným štěkotem nám dělají společnost až do rána. Spánek máme proto trhaný a o odpočinku nemůže být ani řeč.

Počasí: ráno 13°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Bovanské jezero-Sofie-Istanbul

Najeto: 766/1849/14818

Den 3  (1.8.2016):

Spaní nedaleko Istanbulu

Ráno při balení nás čeká nepříjemné překvapení v podobě viklajícího se držáku levého kufru. Pravděpodobně jsme cestou ztratili jeden šroub. Vytahuju svou kouzelnou krabičku se součástkami, stahovacími páskami a izolepou, která na této cestě opraví dočasně snad všechno, a za moment frčíme směr centrum s plánem vyzvednout si íránská víza. Před dvěma roky jsme parkovali na parkovišti nedaleko centra, jenže dnes už slouží jen pro autobusy. Hlídači se slitují, a tak tam zaplachtovanou motorku necháváme a na lehko se vydáváme k íránské ambasádě.

Modrá mešita, Istanbul

Veškerou elekroniku necháváme u vstupu před kontrolním rámem. Úředník za přepážkou požaduje referenční čísla, protože se mu nechce hledat dle jmen, a jelikož máme čísla v mobilu v úschovně u bezpečnostního rámu, vracíme se na začátek až za kontrolu, nacházíme čísla a zase se přes bezpečnostní rám a kontrolu vracíme k úředníkovi za přepážkou, kde dostáváme formuláře a šek na zaplacení poplatku za víza. Volíme expres variantu (2x 75 €), kdy dostaneme víza ještě ten den. Odcházím zaplatit poplatek do banky přes ulici, zatímco Jája zůstává vyplňovat formuláře, které pak společně s dalšími dokumenty a pasy odevzdáváme úředníkovi. Víza si máme vyzvednout odpoledne, a tak si krátíme čas prohlídkou Modré mešity a procházkou okolí.

V 16 hodin se vracíme na ambasádu pro pasy s vízy. Jelikož nám zbývá do večera ještě spoustu času, procházíme si další mešity a slavný istanbulský bazar. K motorce přicházíme asi kolem desáté večer, kde s hlídačem smlouvám na ceně za hlídání motorky a smutným pohledem, který nejde odmítnout, si vynutíme povolení tam rovnou i přespat. To ještě netušíme, že parkoviště pro autobusy se v noci mění na místo srazu istanbulské mládeže překřikující se přes hlasitou hudbu řinoucí se z otevřených oken zaparkovaných aut.

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Istanbul

Najeto: 52/1901/14818

Den 4  (2.8.2016):

Istanbul

O spánku se moc mluvit nedá, protože Turci vyhrávají až do rána. Skoro přesně v době, kdy jsme vstávali (4:30) vše utichlo. Platíme za včerejší hlídání s přespání 20 TL (160 Kč) a během chvilky se loučíme s Evropou přejetím Bosporu do Asie. Chytáme menší kolonu a v protisměru sledujeme nepříjemnou nehodu, kde zrovna oživují řidiče. Jedeme na Pamukkale stejnou trasou jako před dvěma lety a máme stejný problém koupit něco k jídlu jako tenkrát. Zastavujeme u obchoďáku u mekáče, kde jsme jedli úplně hladoví. Nakonec stavíme u jiného supermarketu, kde si konečně kupujeme pořádné jídlo. Cesta ubíhá dobře, jen začíná být pekelné vedro. To ještě nevíme, že těch dnešních 41°C bude další dny standard. Naší první plánovanou zastávkou bude známá traventinová sněhově bílá skála zvaná Pamukkale. Pár kilometrů před cílem, když jedeme cca 100 km/h po pěkné dvouproudovce, zahlídnu v dálce postavu, jak přebíhá silnici v protisměru, zastaví se a čeká, kdy bude moci přeběhnout i náš směr k dodávce čekající u krajnice. Sleduju ho a mírně zpomaluju. Chlapíkovo zkratovité rozhodnutí přeběhnout dvouproudovku na poslední chvíli ho určitě stojí posrané trenky a nás skoro život. Abychom se vyhnuli srážce, prudce brzdím, přední kolo se dostává do smyku, naštěstí se po pár metrech chytá a my zastavujeme u krajnice asi 30 m za místem možného střetu. Seskočím z motorky, zkontroluju zamlklou a třesoucí se Jáju a půlkou těla se nacpu přes otevřené okénko u spolujezdce Turkovi do dodávky. Řvu na něj asi 2 minuty a mám chuť mu rozbít hubu. Balzámem na tímto zážitkem pocuchané nervy, je procházka městečkem Pamukkale, dobré jídlo, odpočinek a vydatný spánek (bereme kemp s výhledem na skálu za 30 TL/os/noc).

Místo, kde jsme skoro srazili chodce

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 41°C jasno

Trasa: Istanbul-Kutahya-Pamukkale

Najeto: 688/2589/14818

Den 5  (3.8.2016):

Skála v Pamukkale

Dneska si chceme projít hlavní trhák v Pamukkale, což je sněhově bílá traventinová skála a nad ní ruiny Hierapolis. Balíme věci na motorku, abychom pak mohli co nejrychleji vyjet. Čekáme před vstupní bránou ještě před otevřením v 8 h jako první. Platíme 35 TL/os a společně se skupinkou Japonců jdeme nahoru. Z důvodu poškozování povrchu je zakázáno chodit po skále v botech. Spodní jezírka jsou vyschnutá, ale alespoň ty v horních partiích jsou plná. Měli jsme za to, že součástí vstupného bude i koupání v antickém bazénu, jenže za vstup do vody by to bylo dalších 32 TL/os. Necháváme to být a jdeme se podívat na ruiny Hierapolis. Vyplatilo se vstát brzo, protože jsme všude sami. Později už přivážejí stovky turistů autobusy.

Hierapolis, Pamukkale

Po příchodu do kempu využijeme ještě koupání v bazénu, a pak už vyrážíme na Antalyi k pobřeží. Při tankování sháníme vodu ke koupi, ale nemají tu žádnou. Pumpař nám nese chlazenou z vlastních zásob. Další zastávkou je fastfood, kde prodávají spoustu cetek (což je pro Turecko typické – všude samé cetky a žádné potraviny). Prodavač nám hrdě oznamuje, že právě dneska nám dá slevu 50% na všechny cetky. Máme to ale štěstí! Pokračuju do části s jídlem, kde objednávám 2 sendviče po 7,5 TL. Ještě kupuju flašku vody, na které mě chtějí natáhnout.. Po tom, co mi obsluha řekne cenu 5 TL, na ni chvíli koukám s výrazem, který rychle chápe a s úšklebkem hned snižuje na 2 TL.

Projíždíme Antálií a pokračujeme podél pobřeží na východ, kde po pár desítkách kilometrů stavíme u malé pekárničky. Kupuju tam pečivo a u stánku naproti hroznové víno s 5 l barelem vody. Část přeléváme do lahví a zbytek hned zasyčí v nás. K moři vede několik stovek metrů polňačky, kterou Jája musí pěšky. Zůstáváme hned na kraji cesty, i když asi o kilometr dále se koupe spoustu lidí. Jedu na obhlídku, ale stejně nakonec zůstáváme na původním místě. Zajíždím s motorkou přes písek blíže k vodě. Koupeme se, vaříme a celý poštípaní od komárů zalézáme do stanu. Večer máme návštěvu v podobě toulavého psa.

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Pamukkale-Antalya-Serik

Najeto: 311/2900/14818

Den 6  (4.8.2016):

Vstáváme těsně před východem slunce, snídáme u moře a vychutnáváme si ten klid. Jája sbírá nějaké mušle na památku a já se mezitím pouštím do odstrojení kufrů, protože je mi jasné, že z písku motorku jen tak nevyhrabeme. I bez kufrů okamžitě zahrabávám zadní kolo až po kyvku. Jája drží řidítka a já rvu motorku z písku. Z větviček stavíme koridor pro vyjetí a hned napoprvé se daří. Trochu nás deprimuje vlhkost, díky které jsme hned komplet mokří. Před půl osmou již sedíme na motorce a jedeme směr Konya. Zase stavíme u pekárničky a kupujeme chleba. Při přestávce na jídlo nás oslovuje Turek – řidič. Ptá se, kam jedeme a radí nám směr, který víme dle GPS, ale nekazíme mu radost a necháme si poradit. Stoupáme do 1800 m n. m., kde si užíváme příjemných 24°C. Koukáme po nějakém obchodu s jídlem a dle obrovského parkoviště u silnice si už představujeme plná břicha. Jdu dovnitř, a co jiného by tu měli, než hromadu cetek! Abychom jim nekřivdili, všude mají ještě nanuky, brambůrky a sladkosti. Jenže to se fakt nedá jíst pořád. Dáme ořechy z vlastních zásob a koukáme po něčem jiném.

Obratně projíždíme třičtvrtěmilionovou Konyu a za městem stavíme u areálu, kde to vypadá, že by mohlo něco být. Je tu několik obchůdků, ale všude zase cetky. Už mi to nedá a ptám se prodavače, kde tu je market s jídlem. Chvíli na mě kouká a pak z něj vypadne, že přece tu! Hned k tomu dodává, co sháním. Pyšně řeknu turecky „peynir“ (sýr)… On jen zavrtí hlavou, že nemá, ale jde k sekci sladkostí a podává mi sušenky se sýrovou příchutí. 😀 No nic, vyhrabeme plechovku z našich zásob a odlehčujeme motorce. Přes policejní hlídku neproklouzáváme, ale vše jde velmi rychle a během pár minut opět hltáme kilometry po tureckých silnicích. Jsme kousek od Obruk Hani, což je pěkné zemské propadliště, ale silnice k němu je pokrytá rozteklým asfaltem s hrubým štěrkem (dělají nový povrch). Je to od hlavní asi 7 km a to se nám nechce jet. Přece jen zkoušíme kousek projet, ale asfalt se lepí na kola a vlastně všude.

Kapadokie, Turecko

V samotném srdci Turecka, v údolí řeky Ihlary, začínají ze země vyrůstající skalní útvary tvořit hranici asi 80 km dlouhé oblasti Kapadokie. Přijíždíme k samotnému údolí, kde se vybírá vstup 20 TL/os do areálu. Platíme jen parkovné 2 TL. Dovnitř nejdeme, bylo by to na půl dne, než bychom prošli několikakilometrový okruh, a tak jenom fotíme z terasy. Skalní rokle měří přes 10 km a její kolmé stěny jsou vysoké až 150 m. V těchto stěnách jsou vytesány kostelíky z 8. století. Nyní nám zbývá pouze 60 km do středu Kapadokie – městečka Göreme, které nám bere dech. Skalní různobarevné útvary jsou vidět, kam oko dohlédne. Zastavujeme u kempu se slovem „panorama“ v názvu, což by mohlo zaručovat nějaký ten výhled na celou oblast. Majitel mě provází po areálu a ukazuje neskutečnou vyhlídku hned vedle míst na stany (31 €/2 os/2 noci). Zbytek dne si stavíme bydlení, zajíždíme si do městečka na obhlídku a nákup, koupeme se v bazénu a prostě si to tu užíváme. Ze včerejšího pobytu u moře jsme si odvezli hlavně štípance od komárů. Já jsem na tom ještě dobře, ale Jája jich má desítky.

Kapadokie, Turecko

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 33°C polojasno

Trasa: Serik-Konya-Goreme

Najeto: 581/3481/14818

Den 7  (5.8.2016):

Kapadokie, Turecko

Budí nás silný přerušovaný zvuk. Uvědomujeme si, že to budou balóny s turisty, kteří chtějí spatřit východ slunce nad Kapadokií ze vzduchu. Vybíháme hned na vyhlídku a fotíme je. Ještě dopoledne sedáme na motorku a jedeme na lehko na obhlídku přilehlých vesniček. Projíždíme postupně UrgupMustafapasa a Uchisar. Nakonec odbočujeme na „panorama view point“ nad Göreme (vjezd 2 TL). Motorku necháváme na parkovišti, převlékáme se do kraťasů a jdeme vstříc skalním útvarům. Procházíme si okolí a neustále fotíme tu krásu. Jája se chce jít podívat dolů pod skály, tak jdeme asi 500 m zpět po silnici, a pak po polní cestě mezi skalní útvary. Musím přiznat, že se mi sem v tom vedru nechtělo, ale nakonec rozhodně nelituju, spíše naopak. Člověk by tu mohl strávit několik dní.

Kapadokie, Turecko

Vysazuju Jáju v kempu a jedu ještě nakoupit nějaké potraviny na dnešek. Děláme si hody u bazénu a ochutnáváme i Ayran (typický nápoj z jogurtu, vody a soli), který nám příliš nejede a ani ho nedopíjíme. V kempu je k dispozici i lednice ve společenské místnosti, kam zatím dávám salám. Pan domácí nám oznamuje, že internet nepůjde ani dnes (včera nám říkal, že v ceně je i wifi, ale podle něj od včera nejde) a stěžuje si, že mu kvůli tomu utíkají kšefty. Taky naříká, že letošní sezona je celkově strašně slabá, že turistů rapidně ubylo kvůli situaci v Turecku. Odpoledne Jája kopíruje fotky do tabletu a já dělám údržbu motorky. Večer vyrážíme z kempu pěšky na procházku po městečku, kupujeme suvenýry a potraviny na zítřejší cestu. Po příchodu do kempu balíme věci, abychom byli ráno rychlejší při odjezdu. Lítám okolo motorky a v tom přichází dva turečtí motorkáři. Obhlíží Blackbirda a chtějí slyšet jeho zvuk. Dělám jim radost a startuju ho. Kecáme a vypadává z nich, že míří do Gruzie. Po chvíli odcházejí do města na pivo, ze kterého se vracejí řádně upraveni.

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 32°C jasno

Trasa: Goreme-Urgup-Mustafapasa-Uchisar-Goreme

Najeto: 31/3512/14818

Den 8  (6.8.2016):

Kapadokie, Turecko

Původně jsme chtěli jet fotit balóny na místo jejich startu, ale bohužel jsme to nestihli (vstávali jsme v 5:00), tak fotíme opět z naší kempové vyhlídky. Při balení se vypotácí ze stanu zmačkaný Turek a říká, že je opilý (to bychom fakt nepoznali). Těsně před naším odjezdem jdu vyzvednout z lednice salám a sýr, ale byl tam jen prázdný obal. Asi tušíme, kdo nám to sežral! Kolem 8. hodiny odjíždíme z kempu dál na východ přes Avanos. Dáváme si asi 5 km po štěrkové cestě, jelikož tudy vede objížďka. Odpočíváme na pumpě a sledujeme, jak kluci (pumpu mají většinou celé rodiny, které posedávají před) sbírají mrtvého čápa a nesou ho z areálu pumpy a házejí ho do pole. Odpadků v okolí pumpy si nikdo nevšímá a dál všichni lenoší ve stínu. Při odjezdu vidíme chlápka, jak dopíjí vodu a flašku hází přes rameno (člověk by mu dal nejraději facku, ale dělá to asi většina Turků dle toho bordelu všude). Na semaforech vedle nás zastavil Turek a ptal se anglicky, odkud jsme (zřejmě jediná fráze, kterou znal). Odpovídáme, ale očividně už nerozumí. Jak padne zelená, troubí, mává a mizí před námi. Co se týče tureckého provozu, města jsou džungle (ještě jsme nebyli v Íránu, jinak bychom věděli, že to tu je ještě pohoda), přednost má silnější, i když vyjíždí z vedlejší. Je pravda, že sice na hlavní vjedou bez rozpaků, ale většinou se snaží alespoň půlkou auta jet po krajnici. Silnice mají výborné, okresky skoro všude dvouproudové. Hodně se bavíme při sledování Turků na semaforech. Když se blíží padnutí zelené, což může být i 30 s, začnou túrovat motory a popojíždět k autu před sebou. Jeden náklaďák takto skoro odtlačil auto stojící před ním. Velmi často na nás lidi troubí a mávají z aut. Myslíme, že značný podíl na tom má náš Blackbird, jelikož nabalených endur je všude mraky… Stavíme u silnice v obchodě, kde na turecké poměry dobře nakupujeme chleba, sýr a ovoce. Začínáme být atrakce pro místní. Na západě Turecka si nás nikdo moc nevšímal, ale čím jsme východněji, zájem exponenciálně roste. Vedro začíná být pekelné, teploměr ukazuje přes 41°C ve stínu. Zastavujeme u benzinky a hledáme stín i pro motorku. Doprostřed prázdné plochy ho vrhá billboard, který je přesně na motorku. Jdu koupit nějaké nanuky, ale moc jsem nepochodil. Ptám se tedy obsluhy na „ice-cream“, načež mi je přinesen jejich typický čaj. S díky jdu k Jáje s čaji a představuju si, co mi asi řekne na to, že jí v tomhle pařáku nesu místo nanuku teplý čaj. Špatně se tomu věří, že ten čaj má něco do sebe i za takového počasí. Moc nás osvěžuje! Jedeme směr Gaziantep, před kterým odbočujeme na Pazarcik.

V tuto chvíli jsme nějakých 90 km od syrských hranic, kde právě zuří boje. V dalším větším městě čekáme na semaforech a vedle nás zastavuje „gang“ mladých kluků na stopětadvacítkách, kteří se zajímají, kam máme namířeno. Mávají a mizí mezi auty. Dneska děláme spoustu přestávek kvůli teplu a na jedné z nich si dáváme konečně nanuka. Jako bonus ještě dostáváme od obsluhy pumpy studenou colu do kelímku. Asi s námi soucítí, když sami jsou zalezlí v klimatizované budce čerpačky. Odbočujeme z hlavní silnice k hoře Nemrut Dagi. K vrcholku hory šplhá 15 km dlouhá silnice ze zámkové dlažby, která kontrastuje s obyvatelstvem přilehlé vesnice jezdícím po této zámkovce na oslech. Skoro tu přejíždíme želvu, kterou Jája zachraňuje a přenáší přes cestu do trávy. Vyjíždíme do cca 2100 m n. m., odkud po svých zdoláváme zbylých 100 výškových metrů pod uměle navršený vrchol – pohřební mohylu z roku 62 př. n. l., která je ze západní a východní strany osazena sochami o výšce až 9 m. Dílo je to impozantní a vrchol z drobných kamínků vysoký 50 m s průměrem 150 m je opravdu fascinující, když si člověk uvědomí, v jakých podmínkách to sem museli vynášet.

Nemrut Dagi, Turecko

Rychle se stmívá, tak se rozhodujeme přespat pod vrcholem s rovinou na postavení stanu. Samotné stavění komplikuje silný vichr, nad kterým nakonec vyhráváme. Motorku parkuju tak, aby chránila stan před větrem a pro jistotu ji i stan kurtuju k velkým kamenům. Jája rozbaluje ve stanu karimatky a spacáky, pak si všímá záblesků v dálce. Snažím se ji uklidnit, že bouřka nepřijde a vše zvládneme. Teď už prostě nemůžeme odjet. Zalézáme do stanu a já pochybuju o spánku. Bouřka naštěstí nepřichází, ale vichr mohutně mává se stanem ze strany na stranu, třepe s plachtou a neutichá ani s příchodem rána.

 Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 41°C jasno

Trasa: Göreme-Kayseri-Pazarcik-Adiyaman-Nemrut Dagi

Najeto: 584/4096/14818

Den 9  (7.8.2016):

Spaní pod Nemrut Dagi, Turecko

Kolem 6. hodiny ráno registrujeme auta mířící k vršku kvůli pozorování východu slunce a než pobalíme věci, jsou zpět u aut, kde rozjíždí ranní venkovní diskotéku. Po sjetí z hor zpět do údolí máme pocit, jakoby na nás někdo foukal fénem. Poslední dni jsme se naučili používat pítka, které mají Turci umístěné na frekventovaných místech, například benzinkách. Samozřejmě jsme se zpočátku báli střevních potíží, které se ovšem nedostavily, a tak si na tento zdroj chlazené vody velmi rychle zvykáme. 

Pozvání na čaj od tureckých pumpařů

Sucho na jazyku nás nahání do náruče pohostinných pumpařů (otce a syna) u města Siverek, kteří nás hostí tradičním osvěžujícím tureckým čajem a vodou balenou v 1,5dl plastových lahvičkách. Ač si moc nerozumíme, jelikož umí jen jedno slovo anglicky (beautiful = krásný, pěkný), dobře se bavíme. Synek se pořád ujišťuje, jestli se nám v Turecku líbí a stále opakuje, že všechny turecké památky jsou „beautiful“. Loučíme se a pokračujeme dál k našemu dalšímu cíli – jezeru Van.

Jezero Van, Turecko

Van je slané bezodtoké jezero, které má rozměry 120 km na 80 km a dosahuje hloubky necelých 500 m. Nejzajímavější je údaj o nadmořské výšce, jelikož leží výše než Sněžka (1646 m n. m.). Hlad nás opět nutí zastavit u silnice v obchůdku, kde mají kromě obvyklých nanuků, sladkostí a brambůrků i sýr a chleba, čehož hned využíváme. Naproti kupuju i banány a broskve. Mezitím Jáje čekající u motorky místní nabízí kousek chleba k zakousnutí. Projíždíme městem Silvan, kde se po dvouproudové silnici prohání krávy, husy, osli a všude je neskutečný nepořádek. Na další přestávce dostáváme další pozvání na čaj. Nejvíc každého Turka zajímá, kolik motorka stojí a příliš nechtějí věřit tomu, že jedeme na motorce v ceně pouhých cca 2000 €. Za jízdy začínám cítit, že s motorkou není něco v pořádku, jako kdyby se začal lehce vlnit zadek. Hned na to mi Jája říká do interkomu, že se nějak houpe horní kufr. Hned zastavujeme u silnice a už je mi jasné, že praskl nosič. V tomhle stavu nemůžeme pokračovat, protože hrozí, že se utrhne i druhá strana. V tom přichází chlapec z blízkého domu a kouká, co se nám stalo. Za chvilku nám přináší izolepu, takovou tu tenoučkou školní, což je od něj milé, ale tou to držet nebude.

Na východě Turecka nám praskl nosič horního kufru

Hrabu v kufru a vyndávám stahovací pásky, kterými nosič přitáhnu k madlu spolujezdce tak, aby na sebe plošky prasklé trubky tlačily. Pak vyndávám kurtu a ještě to pořádně přitáhnu kurtou. Místo zlomu nakonec omotáváme masivní lepicí páskou. Ať se na nosič věším jakoukoliv váhou, drží a ani se nehne! Vsadil bych se, že by to v tomto stavu vydrželo až domů.

Stejně nám to nedá a plánujeme, jak u jezera Van najdeme kemp, kde nechám Jáju s bagáží a pojedu hledat někoho se svářečkou. Jenže kemp u Vanu prostě nikde není! Sledujeme každou značku a ptáme se i pumpařů, kteří vtipkují, že jeden z nich je Kurd, jeden Turek a jeden Armén. Když ani po 130 km jízdy po severním břehu Vanu na nic nenarážíme, stavíme si stan na pláži kousek od hlavní silnice. Rychle sušíme věci, které jsme včera neměli šanci v tom vichru vysušit. Jája se tu necítí nejlépe, protože v rodinách, které sem jezdí na koupání, je žena zahalená a kouká na své děti a muže, jak řádí ve vodě (viděli jsme jen jednu, která se koupala celá zahalená). Nechce tu nějak vybočovat a dráždit, tak čeká na vykoupání v moři do setmění. Já s ní soucítím a klidně bych počkal s ní, ale posílá mě do moře hned. Tu naplno poznáváme, že už jsme v úplně „jiném“ Turecku, kde ženy jsou najednou tak trochu na druhé koleji.  

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 39°C (jezero Van 30°C) jasno

Trasa: Nemrut Dagi-Siverek-Diyarbakir-Silvan-Tatvan- Çelebibağı

Najeto: 501/4597/14818

Den 10  (8.8.2016):

Ráno vstávám o něco dříve a jdu fotit východ slunce nad jezerem. Opouštíme jezero Van a pokračujeme směrem na Doğubayazıt, který je pouhých 35 km od íránských hranic. Zastavujeme ve městě Ercis u potravin s výhledem na skupinu vojáků, kteří v protisměru mají stanoviště a vypadají celkem ostražitě. Člověk nikdy neví, co se tu zrovna děje, jelikož celá oblast jihovýchodního Turecka je posetá vojenskými stanovišti, okolo kterých je doprava svedena do jednoho pruhu s retardéry. Strana kurdských pracujících (PKK) tu totiž podniká útoky na turecké policajty nebo vojáky. Člověk se necítí úplně nejlépe, když přes tyto stanoviště projíždí a míří na něj zbraní.

Obdivovatel Blackbirda

Jája mě fotí s místním klučinou, který je naprosto fascinován motorkou. Do Doğubayazıtu přijíždíme přes průsmyk šplhající do 2600 m n. m., kde si užíváme jednak nízkou teplotu, totální klid jako na konci světa a pomyslnou třešničkou na dortu je pohled na bájnou horu Ararat (5137 m n. m.), na které dle bible přistála Noemova Archa.

Pumpaři nám potvrzují, že „Murat camping“ nalezený naší stařičkou GPS je otevřen. Ta nás k němu táhne přes celé (totálně rozkopané) město, ve kterém bojujeme s blátem, lidmi skákajícími pod motorku a také s vojáky se zátarasy. Za městem vede krásná asfaltka, až ke kempu, kde platíme pouhých 15 TL za oba za noc. Vypadá to tu opuštěně, kromě části s kolotoči, od kterých vyhrává hudba na plné pecky. Majitel nám ukazuje, že si stan můžeme postavit kdekoliv a sprchy můžeme použít v neobsazených pokojích nad restaurací. Záchody jsou venku, ale na ně už musí být člověk hodně otrlý. Bleskurychle rozkládáme stan pod stromy ve stínu, zabíráme stůl a židle, já na nic nečekám a rychle odstrojuji motorku kvůli demontáži prasklého držáku. Vím, že Jája tu bude v bezpečí, tak se nebojím vyrazit.

Beru si jen tankvak, kam dávám sundaný držák horního kufru a ptám se ještě majitele kempu, jestli neví, kde by mi svařili držák, ale jen pokrčí rameny a řekne „asi někde ve městě“. Jedu do města (75 tisíc obyvatel) a netuším kam. Hned z kraje zahlédnu dva kluky na motorkách, jak zastavují u krajnice. Shodou okolností zastavují u obchodu/servisu motorek. Ukazuju jim, co bych potřeboval svařit a oni mě posílají dovnitř. Tam sedí za notebookem asi 11letý klučina. Kouká na nosič, někam volá a naznačuje, ať počkám. Koukají, na čem jsem to přijel, protože tu jezdí jen malé motorky do 125 ccm. Samozřejmě je zajímá cena motorky a další technické údaje. Po 15 minutách přijíždí asi 25letý kluk, okoukává nosič a hned říká, že on tu na to nemá techniku (žádný z kluků neumí ani slovo anglicky). Nejdříve se mi snaží vysvětlit, kde najdu dílnu. Jak později zjistím, je to přes celé město a v životě bych to nenašel. Dávám mu do ruky GPS, aby ťuknul do mapy lokaci dílny. Kouká do mapy města, jak kdyby ani netušil, kde má obchod/servis. Pak tu GPSku začne otáčet vzhůru nohama, takže tuším, že tohle nepůjde. Nabízí se, že mě bude navigovat. Nejdříve na mě zkouší, že bude řídit Blackbirda on, ale z mého pohledu rychle pochopí, že to neklapne. Rád bych mu chtěl rukama nohama říct, že jsme 3500 km od domova a tu motorku budeme ještě potřebovat… Ukážu mu na sedačku spolujezdce a vyrážíme. Opět jedeme tím bahnem přes celé město a potkáváme obrněné transportéry (v centru města se asi něco děje, protože je uzavřené vojáky).

Dílna, kde nám svařili držák kufru

Přijíždíme k dílnám, kde zrovna obědvají 4 chlapi. Ukazuju jim nosič, chvíli diskutují a ptají se na cenu motorky. Motorku necháváme tu a jdeme pěšky do nedaleké dílny. Kouká na nosič, nahazuje autogen a taví na prasklinu drát. Pak to ještě vyztužuje pásovinou (ukazuju mu, jak to má udělat, aby se to neopíralo o kapoty a zároveň se mohla nasadit plotna). Za chvilku má hotovo a říká si o 10 TL (80 Kč). S radostí mu platím. Jdeme zpět k motorce, kde dostávám od kluků colu v kelímku a nabízejí mi něco jako kebab. Nedá jim spát cena motorky, protože o tom zase spekulují, tak jim to píšu (kolik stála v roce 1997 nová, a kolik když jsem ji koupil v roce 2010). Asi čekali víc, jako všichni ostatní zvědavci. Ještě si je fotím mobilem, protože já blbec si nevzal foťák (myslel jsem hlavně na to, abych sehnal svářeče, tak jsem nechal kamerku i foťák v kempu).

Sedáme na motorku a jedeme zpět do obchodu/servisu přes tu šílenou cestu ve městě. Po příjezdu se mě servisák ptá, jestli to chci i nastříkat. Teda, spíš mi to oznamuje a hned posílá svého 11lého bráchu někam pro sprej. Než stihnu říct ne, už je pryč. Mezitím přijíždějí lidi na motorkách kvůli různým poruchám. Servisák vše řeší na ulici za pomoci šroubováku nebo kladiva. Je to celkem cvrkot, jak odbavuje zákazníky. Za chvilku přichází mladší brácha se sprejem, stříkají mi nosič a usazují mě v krámku na židli. Před obchod postupně přijíždí další a další motorkáři. Jeden popisuje problém s řetězem. Servisák to obhlíží, posílá bráchu pro nádobu s olejem, naklápí motorku na bočním stojanu na sebe, túruje ji a bráška nanáší štětcem olej na řetěz.

Pohled na Doğubayazıt

Za chvilku mají namazáno a další spokojený zákazník odjíždí. Zvou mě ještě na čaj. Někam volají a za 5 minut nějaký kluk přináší čaje. Zapomněl jsem dodat, že všichni zákazníci i kolemjdoucí mi podávají ruku a obhlíží mi motorku. Servisák každému popisuje, kolik motorka jede, kolik stojí atd. Během pití čaje stihnou opravit několik motorek. Ač oni neumí anglicky a já neumím turecky, skvěle se bavíme! Loučím se s nimi, fotíme se a já jim tam nechávám nějaké peníze (ač nechtějí), protože mám fakt radost, že mi pomohli a celkem rychle se to vyřešilo. Jedu ještě zpátky do města na nákup. Kupuji ovoce včetně celého melouna, pečivo, sýry, sušenky, zeleninu, klukům beru ještě colu a brambůrky. Mám s sebou jen tankvak, takže jsem ověšený taškami a dvě tašky mám zavěšené na zrcátkách. Klukům po cestě vykládám výslužku a pokračuji do kempu za Jájou. Je šťastná, že jsem zpět a ukazuje mi fotky sviště, který běhal nedaleko stanu. Montuji zpět nosič a zjišťuji, že jsem někde ztratil podložku. Tak velkou tu náhradní nemám, tak používám zátku od piva válející se u motorky. Děláme si výšlap nad kemp ke kláštěru (pevnosti), od kterého máme město jako na dlani. Přijíždí svatba a všichni svatebčané okamžitě tancují v rytmu hudby linoucí se z aut. Po příchodu do kempu ještě sedáme na motorku a jedeme nad kemp dále po silnici. V GPS to vypadá na pěkný průsmyk, ale moc daleko nedojedeme, jelikož pěkný asfalt po chvíli končí a začíná offroad. Sjedeme ještě kousek níž, abychom si vyfotili Ararat.

Ararat, Turecko

Večer jdeme do kempové restaurace, kde nás slušně natahují, jelikož jsem se nezeptal na cenu předem. Patří mi to… Za dvě jídla (maso na špejli) a dvě pití si říkají 50 TL. Uklidňuju nás tím, že zas máme za pár korun svařený nosič. Ve stanu ještě píšeme deníky, zkoukneme fotky a usínáme za křiku návštěvníků atrakcí a také prapodivného skřípání kolotoče. Už jen čekáme, kdy se něco utrhne.

Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Çelebibağı- Doğubayazıt

Najeto: 203/4800/14818

Den 11  (9.8.2016):

Ráno, o jednu technickou starost lehčí, se proplétáme městem a snažíme se vyjet směrem na turecko-íránské hranice. Opět narážíme na zátaras, kde stojí obrněná vozidla. Nějak se vymotáváme z města a cca 10 km od íránských hranic je ucpaná dvouproudová hranice kamiony. Celou kolonu objíždíme v protisměru. Otevírají nám bránu a vjíždíme do areálu. Koukají na můj pas s karnetem a posílají nás dál. U další brány si nás nikdo nevšímá, ale pak nám celník ukazuje, kde máme zaparkovat a kam jít. Křídlové dveře do budovy jsou vysypané, takže můžeme vejít bez otevírání. Vevnitř je jen bufet, duty free obchod s alkoholem a kontrolní budka. Čekáme ve frontě na pasovou kontrolu. Kontrolují jen moje doklady a Jáju jako spolujezdce prý budou kontrolovat jinde. Turečtí celníci se ptají, kam máme namířeno a taky se dostáváme na fotbal (Baroše). Nakonec berou i Jáji pas, posílají ji dál do útrob celnice a mě zpět ven na vyřízení dokladů od motorky. Zde si Jája už musí vzít šátek, jelikož v Íránu by z toho byl velký problém, kdyby chodila na veřejnosti odhalená. Čekám na celníka u prázdné budky. Než dorazil, přichází ke mně Jája z íránské strany hranice. V ruce drží íránské prospekty, v pase íránské razítko a já pořád nic. Chvilku čekáme spolu, ale pak ji vojáci z íránské strany zavolali zpět na íránské území. Přichází turecký celník do budky a kontroluje mi doklady od motorky. Blbne mu počítač, tak někam volá a oznamuje mi, že je někde problém. Vytahuje cigarety a nabízí mi. Po dalších 15 minutách se otevírá mohutná brána a já vjíždím na íránské území. Okolo mě je najednou 5 vojáků a jeden z nich ukazuje na horní kufr, že by rád znal jeho obsah. Celník se mi posléze omlouvá za vyházení obsahu kufru. Popojíždím dále ke skupině chlapů. Někteří jsou v civilu a někteří v celnickém. Tuším, že to budou ti otravové, kteří ochotně pomáhají projít celnicí, a pak si říkají o peníze. Mám v úmyslu s nimi trochu zamést. Říkají si o pas a karnet a celníci jen přihlížejí. Procházím s nimi několik okýnek a kontrol. U jedné ženy v kanceláři probíhá malý výslech, musím jí vyplnit kontakt a dostávám prospekty s DVD o Íránu. Nakonec mě vedou k okénku, kde se kontroluje karnet. Vracíme se k motorce a začnou nabízet výměnu peněz a taky pojištění (díky tomu, že tudy asi před měsícem projížděli Mirka a Vojta – jedemkolem.cz, víme o nenutnosti platit pojištění, jelikož naše zelená karta zahrnuje pojištění pro Írán).

Začínají být celkem otravní. Tlačím motorku dál, kde už na mě čeká Jája. Obklopí nás asi 5 otravů a začnou žebrat o 20 € za pomoc při procházení celnice. Suše jim oznamuju, že to měli říct na začátku, a že jim nic nedáme. Pak už je ignorujeme a oblékáme se. Jsou celkem nasraný a ještě zkouší výměnu peněz. Ptám se na kurz. Nabízí (dle nich) super kurz 33 tisíc riálů za 1 €. Říkám jim, že nejsme hlupáci, že běžný kurz je 40 tisíc. Z posledních sil zkouší lest ohledně nutnosti uzavřít povinné ručení před vstupem do země, ale máme ověřeno, že naše zelená karta opravdu platí i v Íránu. Když ignorujíc odjíždíme, ještě na nás něco vztekle pokřikují. U výjezdní brány ukazujeme lístek od karnetu a jsme v Íránu! První dojmy jsou smíšené. Šílená doprava bez pravidel, rozmlácené silnice a všude skáčou do silnice lidi.

Stali se z nás milionáři 🙂

Stavíme na pumpě a sháníme bez úspěchu směnárnu. Později se ptám u silnice stánkařů, jestli by nám nevyměnili aspoň nějaké peníze (už jedem asi 100 km Íránem a nikde nic), ale bojí se nám vyměnit a posílají nás do 1 km vzdáleného hotelu. Žádný hotel tu není, tak pokračujeme s rozsvěcující se rezervou. Navíc jsme někde v pustině, kde nepotkáváme žádné město už pár desítek kilometrů. Trochu lituji, že jsme si nevyměnili nějaké peníze i za ten nevýhodný kurz. Palivo rychle mizí v nenasytných karburátorech Blackbirda a my nemáme za co ani kde doplnit nové. Ideální kombinace. Konečně vidíme pumpu, jenže po příjezdu zjišťujeme, že je zavřená. Naštěstí zanedlouho nacházíme pumpu, na které nám její šéf mění 110 € za 4,3 milionu riálů. Tankujeme za 120 Kč plnou nádrž, což nám kouzlí úsměv na tváři. Po celém Íránu je jednotná cena paliva 10000 riálů za litr (6,80 Kč/l benzinu). Jak se později dozvídáme, ještě před několika lety byla cena poloviční.

Írán

Jsme tu za exoty, lidé si nás za jízdy fotí, troubí na nás a mávají nám. Kamiony tu předjíždí tam, kde si to u nás nedovolí ani ti nejhorší střelci v osobácích. Sledujeme, jak se na okresce vzájemně předjíždí 4 auta vedle sebe. Blbne nám GPS a interkom, což se teď úplně nehodí, když míříme do centra jedenapůlmilionového Tabrizu – šílené dopravní džungle, kde neplatí blinkry, ale právo silnějšího nebo více troubícího. Auta nás míjí ve velké rychlosti o centimetry, ale s Boží, či už tu v Íránu Aláhovou pomocí, se dostáváme do kempu, který nám doporučili Vojta a Mirka. Jsme v Íránu první den a už nás ohrozilo opravdu hodně aut. Značení ve městě není moc přehledné, ale jinak všude jsou značky kromě perštiny i v angličtině. V kempu hlídač požaduje kopie pasu, které máme připravené. Smí tu být kdokoliv, kdo nemá trvalý pobyt v Tabrizu. Kemp je zdarma a v areálu se nachází záchody, sprchy, chlazené pítko a zásuvky pro nabíjení. Udržují tu pěkný trávník, kde se po příjezdu vyvalíme do stínu. Diskutujeme, jestli máme zapotřebí tu riskovat nehodu, vzhledem k dopravě. Motorku máme na asfaltu, ale místní údržbář nám ukazuje, že můžeme s motorkou zajet přes trávník k altánkům. Vybíráme volný altán úplně vzadu v rohu. Jája sedí v altánu a vydýchává to všechno. Vybalím stan a jdu pro pití. Když přijdu zpět se studenou vodou, Jája už si dává nutelu a sendvič, což jí očividně zlepšuje náladu. Dávám si také a po chvíli k nám přijíždí na kole kluk jménem Hamed. Ptá se nás, odkud jsme a kam máme namířeno. Radí nám, kam si v okolí zajít na wifi a také kde nakoupit jídlo. Zajímá ho i to, jak víme o tomto kempu. Shodou okolností tu Mirku a Vojtu také potkal. Dozvídáme se od něj, že ti cyklisté naproti ve stanech jsou Češi.

Jdeme si projít okolí a využít rady, které nám Hamed dal. Ženy tu opravdu všechny dodržují zahalování, ale některé to berou spíš jako nutné zlo. Jejich šátek zakrývá tak 10% vlasů a oblečení se příliš neliší od západního stylu s tím rozdílem, že musí být potlačeny ženské křivky například volnějším vrškem. Proti tomu potkáváme spoustu „batmanů“ s černou plachtou zakrývající vše od hlavy až k patě (čádor). Navíc si tu plachtu jednou rukou přidržují u brady, aby jim náhodou někdo nezahlédl kousek krku. Zastavujeme na ulici a koukáme do GPS na místo, kde nám Hamed označil supermarket. Hned nás oslovuje skupinka studentů a ptají se, jestli mohou nějak pomoct. Ptáme se na supermarket a oni ukazují na obchůdek o rozloze asi 6 m2. Venku mají vystavené brambůrky, tak jsme od toho moc nečekali, ale nakonec celkem dobře nakupujeme. S tankvakem na zádech se v obchodě nemůžu ani otočit, takže jsem musel vycouvat, ale kupujeme tuňáka, pečivo v podobě placky, ořechy, něco jako sýr a ovocnou placičku typickou pro Írán. Platíme 150 tisíc riálů, což odpovídá asi 100 Kč. Cestou zpět zacházíme do luxusního obchoďáku, kde si přijdeme jako vandráci. Každý se za námi otáčí. Usazujeme se v patře s restauracemi a zkoušíme najít wifi. Vše mají zaheslované, tak se ptám v pizzerii na heslo a kupuju nám dvě plechovky coly. Víme, že tu blokují sociální sítě i google, takže máme připraveny aplikace, které to dokážou obejít. Přecházení ulic je tu také zážitek. Přechod tu nic neznamená, člověk musí dobře načasovat přebíhání (většina silnic jsou dvou až čtyřproudové). Nejlepší je, jak se člověk adaptuje. Dneska přebíháme se smrtí v očích, ale za pár dní už nám to ani nepřijde… Vracíme se do kempu a dáváme si ve stanu večeři (placku se sýrem). Na záchodech potkávám chlapíka (bohužel již nevím jméno, jen že to je Kurd), který se vyptává, kam jedeme atd. Ptám se ho na Teherán, jestli neví o kempu nebo jiném ubytování. Netuší, ale chce mi na sebe dát číslo, že pokud bychom potřebovali pomoc, ať se na něj můžeme obrátit (má v Teheránu známé). Vede mě k jeho rodině, představuje mi svou ženu a sestru. Zvou mě k nim na pohoštění, ale s díky odmítám, jelikož na mě Jája čeká. Dostávám od nich jablka a ještě mi chce napsat ten kontakt. Vše má v autě, ale klíče má jeho otec, který se zrovna modlí v mobilní kempové modlitebně. Nechce kvůli tomu otce rušit, ale nakonec se k němu připlíží zezadu a z kapsy mu klíče vytáhne.

Počasí: ráno 16,5°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Doğubayazıt-Maku-Tabriz

Najeto: 320/5120/14818

Den 12  (10.8.2016):

Podle všeho vstáváme v 7 h, ale nejsme si vůbec jistí, protože každý náš přístroj ukazuje něco jiného. V Turecku byl posun času proti ČR o hodinu, v Íránu by to mělo být o 2,5 hodiny. Dnešní den necháváme svá pozadí i Blackbirda odpočinout. Jája pere prádlo, já se vydávám do města pro íránskou SIM kartu, sehnat Jáje odpovídající oblečení, jídlo a taky vyměnit další peníze. Írán je stále odstřižen od bankovního systému většiny světa, což znamená, že si tu z karty nevyberete a ani s ní nezaplatíte. V bance mi peníze prý vyměnit nemohou, ale ochotný zaměstnanec mi píše lístek v perštině, abych se mohl jednoduše doptat místních. Vysvětluje mi, že nejbližší směnárna je v centru asi 5 km odtud. Jelikož peníze zatím mám, jdu shánět SIM kartu tu v okolí a centrum nechávám na později. Ptám se v obchodě s mobily, ale kluci mě chtějí natáhnout. Vím přibližnou cenu od Hameda, a i tak mi přijde na Írán absolutně nesmyslná. Za SIMku s 3 Gb internetem (jde nám hlavně o internet) si říkají 750 tisíc riálů (asi 500 Kč), ale jakmile mi vše nastaví, najednou 2x zvyšují cenu. Čekají, že už to zaplatím, ale SIMku jim vracím a jdu pryč. Když nad tím tak přemýšlím, tihle kluci a pár taxikářů jsou jediní lidé, kteří nás v Íránu zklamali.

Náhodně se ptám několika žen v prosklené kanceláři, jestli by nevěděly, kde tu sehnat SIM kartu. Velmi ochotně mi kreslí mapku a vysvětlují cestu k pobočce IranCellu. Paní za přepážkou umí trochu anglicky, ale když se jí zeptám, jaké limity internetu mi může nabídnout, vytáhne leták v perštině a mám si vybrat. Říkám jí, že neumím persky (pouze čísla jsem se naučil), tak mi to překládá. Vybírám 5 Gb internetu za 200 tisíc riálů. Bere si můj pas, který její kolega odchází okopírovat. Vyplňuje formulář, kam zapisuje mé údaje, přidává své otisky prstů a to všechno musím podepsat. Asi vzala špatný formulář, takže se celý proces opakuje znovu. Potom dává SIM kartu do našeho tabletu a v češtině (po slepu) nastavuje internet. Pro aktivaci je třeba kód z SMS zprávy, která nepřichází. Někam volá a neskutečně dlouho to řeší. Jen opakuje „SIM card problem“, a že mám počkat. Za tu dobu, co řeší mou SIM kartu, odbavuje snad 50 lidí. Chodí si tam dobíjet kredit, pro nové SIM karty atd. Stíhá najednou telefonovat, vracet peníze a ještě vyplňovat formuláře. Čekám už asi hodinu. Její kolega přede mnou přebírá od zákazníka jehly a pár flaštiček. Hned co jsem ho viděl, mi bylo jasné, že tak obrovskej nebude z tvarohu! Dlouhou chvíli mi zkracuje divadlo, které tam předvádí nějaká stařenka. Huláká už z ulice a pokračuje i vevnitř, odkud ji zase velmi rychle vyvádí. Paní mi konečně předává tablet s tím, že za 4 hodiny to začne fungovat. Přijde mi, že jsem tu strávil celý den a tak spěchám za Jájou do kempu, aby se nebála.

Po cestě ještě kupuju potraviny a u stánku sendvič s kuřecím masem. Obědváme, Jája se pouští do šití tankvaku a batohů (rozpadají se), já opět vyrážím do města. Na autobusové zastávce je budka na lístky, ukazuji tam lístek s adresou směnárny. Ženská neví, o co jde a volá na kolemjdoucího mladého kluka. Ujímá se mě, a ač mu říkám, že můžeme jet autobusem, přesto trvá na jízdě taxíkem. Platí za taxík do centra a ukazuje na veksláka s paklem bankovek v ruce postávajícího u budky na ulici. Kluk mi vyjednává lepší kurz, peníze po vekslákovi nejdříve přepočítá, a pak mi je teprve předává. Jsem rád, jelikož bankovek dostávám desítky a zpočátku se špatně rozeznávají ty statisícové cifry. Ještě mi ukazuje cestu na bazar (obrovské tradiční trhy v centru města), kde chci koupit oblečení pro Jáju. Dává mi na sebe kontakt, kdybych cokoliv potřeboval. Místní bazar je několikanásobně větší než ten v Istanbulu. Další věc, co mě překvapuje je naprostá nevtíravost prodejců. Jen zdraví a zajímají se, odkud jsem nebo jak se mi líbí v Íránu. Procházím obchody s oblečením a jsem tu snad jediný turista, protože jsem za celý den nepotkal žádného cizince! Ty pohledy, když vidí cizince prohlížejícího si dámské oblečení, jsou k nezaplacení. Pár prodavačů oslovím o pomoc s výběrem a raději hned vysvětluji, že to mám pro přítelkyni (opravdu tu pořád platí trest smrti za homosexualitu).

Tabriz, Írán

Nakonec vybírám, dle prodavače, „model elegant“ a doufám, že to Jája bude nosit. Sice tu má šátek, ale nemá nic volného zakrývajícího zadek, což dost poutá pozornost. Dle zákona musí mít žena zakryté vlasy, volné oblečení nezvýrazňující ženské křivky, dlouhé rukávy a nohavice. Já jako chlap musím mít jen dlouhé nohavice. I to mě v tom vedru štve, ale proti Jáje mám pohodu. Proplétám se spokojeně bazarem a pošilhávám po něčem k snědku. Jeden prodavač se nejdříve ptá, jak se mám, a jestli mi nemůže nějak pomoct. Ptám se na restauraci, kam chodí on na jídlo. Rád vyhledávám tyto podniky, kde jedí místní… Popisuje mi cestu, ale asi bych to nenašel (už jen popis východu z bazaru dává zabrat). Vidí, že se moc nechytám, nechává svůj krámek krámkem a už razí cestu. Vyvede mě z bazaru a usadí do malé restaurace a ještě mi objednává. Vše tu je v perštině a obsluha také jinak nemluví. Omlouvá se, že už musí jít a odchází. Nejdříve dostávám polévku s plackou, poté kuřecí špíz s rýží a opečenou zeleninou. Jelikož to bylo výborné, objednal jsem to samé do boxu pro Jáju. Za tohle všechno i s pitím platím krásných 170 tisíc riálů (110 Kč).

Typické íránské jidlo

Vytahuji GPS, abych se podíval, kde jsem. Přijel jsem taxíkem a z bazaru jsem vylezl neznámo kde. Hned mě oslovuje taxikář, jestli nechci někam hodit. Odmítám a koukám po autobusové zastávce, ale žádná v blízkosti není. Dojdu se ho zeptat, kolik by chtěl za cestu. Odpovídá, že 5 tumánů (Íránci většinou počítají v tumánech, což je neoficiální měna, která má o nulu méně než riály, jenže nikde není psáno, jestli je cena v riálech nebo tumánech). Dělá mi problémy zpočátku to jejich počítání, jelikož 5 tumánů znamená 50 tisíc riálů, ale stejně tak 5 tisíc tumánů je 50 tisíc riálů… Když si nejsem jistý, vytahuji paklík papírových bankovek a řidič ochotně ukazuje na padesátitisícovku (34 Kč). Zjišťuji, že tu jsou taxíky extrémně levné, tak neváhám a jedu. Na navigaci mu ukazuju lokaci kempu. Zastavuje mi úplně jinde, za čímž jsem nejdříve hledal úmysl, aby mi mohl naúčtovat víc, ale asi se fakt spletl a odvezl mě za domluvenou cenu ke kempu. Jízda je zážitek. Řidič se s ledovým klidem proplétá tou šílenou dopravou, pořvává přes moje okno na jiné řidiče a dělá si ze mě srandičky, když se v křeči zapírám o palubku, jakmile nám nějaký blázen prolétává z vedlejší před nosem.

Altánek v kempu v Tabrizu

Jája si dává box s jídlem, pak se přesouváme do přední části kempu, kde sedíme u nabíjejících se mobilů a tabletu. Střídáme se na sprchu, po které jde Jája ještě pověsit vyprané prádlo ke stanu, když v tom k motorce přijde hlídač a pokukuje po Blackbirdovi (prý ji ukazoval fotky motorek v mobilu, a pak se chtěl u naší motorky vyfotit). Než se vrátila, strážný už se se mnou stačil seznámit, když jsem čekal u zásuvek. Umí jen pár slov anglicky, ale vysvětluje, že má taky motorku (nelegálně vlastní silnější než 200 ccm, což je limit v Íránu). Přichází Hamed a dlouho si povídáme o všem možném. Studuje v Rakousku elektrotechniku a přes léto je s rodinou v Tabrizu. Dozvídáme se, že Íránci skoro nemají šanci vycestovat. Víza dostanou pouze do SýrieIrákuEmirátůČíny a Ruska, kde Hamed byl a dost nadával na ruskou xenofobii k Íráncům. Do „postele“ se dostáváme až v půlnoci. Budíka sice dáváme, ale tušíme, že zítra ještě neodjedeme. Chceme vyrazit hodně brzo a vyhnout se dopravě v Tabrizu.

Počasí: ráno 24°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Tabriz

Najeto: 0/5120/14818

Den 13  (11.8.2016):

Dneska ještě zůstáváme, jelikož vylézáme ze stanu až v 8:30. Po snídani věším plachtu od motorky před altán, aby nás ochránila před sluncem. Odpočíváme, píšeme deníky a plánujeme další trasu. Konečně se seznamujeme se Zbyňkem a Zuzkou, kteří sem přijeli z Čech na kolech! Jedou až do Indie, což fakt obdivujeme. Přidal se k nim Albert, Španěl mířící do Teheránu. Přijeli do Íránu přes Gruzii a Arménii, což jsou naše plánované destinace. Vyzvídáme co nejvíce informací a poté řešíme íránskou SIM kartu, se kterou měli cyklisté mnohem více starostí, než my. Strávili s vyřizováním snad celý den. Nakonec nám radí skvělou zmrzlinu nedaleko od kempu. Hned vyrážíme na zmrzlinu a po cestěnás oslovuje několik holek a ptají se, jestli něco nepotřebujeme, a co si myslíme o Íránu. Nacházíme stánek s kopečkovou zmrzlinou a moc si pochutnáváme (6 kopečků 60 tisíc riálů).

Cestou zpět se zastavujeme opět v obchoďáku, kde si nejdříve dáváme bagetu s colou a ayranem (mám na ayran strašnou chuť, ale ani ho nedopíjím). Při pohledu na ty všechny restaurace v okolí to nevydržím a kupuju ještě „typické“ íránské jídlo v podobě hranolek a obalovaného kuřete. Cestou zpět jdeme okolo posilovny, ze které se line hit od Modern Talking.

Íránská činkárna 🙂

Již před odjezdem jsem Jáje řekl, že jednou z mnoha věcí, co chci zažít v Íránu je místní činkárna. V kempu si Jája sedne na „stráž“ k zásuvkám a já vyrážím do posilovny. Jsem fakt natěšený, jelikož jsem více jak dva týdny necvičil. Posilovna je umístěna pod úrovní ulice, sejdu pár schodů a jsem v jedné obrovské místnosti, kde mají super vybavení. U stolku sedí dva kluci, kterých se ptám na cenu, ale nerozumí mi. Chtějí mi prodat měsíční permanentku, ale nakonec jim vysvětlím, že zítra jedeme dál a chci si tu jednou zacvičit. Nic zaplatit nechtějí. Skvěle si zacvičím, fotím se s místními borci a spokojeně odcházím.

Dozvídám se, že u Jáji Hamed s Albertem opravovali dobíjení elektroniky na kole a Zuzka se Zbyňkem se tu stavili na kus řeči. Ještě tu nějakou dobu sedíme spolu a čekáme, až se vše nabije. Íránští chlapi jsou jak modelky – hodně jich přichází k zásuvkám se žehličkami a upravují si tu vlasy.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Tabriz

Najeto: 0/5120/14818

Den 14  (12.8.2016):

Kandovan, Írán

Obava z dopravy nás vyhání ze spacáků ve 4 hodiny ráno. Máme trochu problém s vyjetím přes rodiny kempující na každém kousku asfaltu (na trávu nikdo moc nechodí, jelikož tam nemohou dojet autem). I přes sundání bočních kufrů je to hodně těsné a bojím se, že zavadím stupačkou o stany a vezmu je sebou. Ještě za tmy stojíme sbalení před bránou a prosíme hlídače o její otevření. Město je dle předpokladů prázdné. Máme namířeno do vesnice Kandovan, což je taková íránská Kapadokie. Na Kandovan blbě odbočuju, což pro nás znamená sice stejný směr, ale plahočení se přes vesničky s mnoha retardéry. Se svítáním přijíždíme do oblasti skalních útvarů, kde zastavujeme u chlápka vybírajícího za vjezd, ale pouští nás dál bez placení. Přijíždíme do vesnice, parkujeme motorku a jdeme si to tu projít. Íránci kempují naprosto všude. Na parkovišti, v korytě řeky nebo na ulici.

Vybíháme na kopec, abychom měli výhled na skalní útvary. Abychom byli upřímní, zas tak nás to tu nenadchlo, jelikož jsme prostě už byli v Kapadokii a tu jen tak něco nepřekoná. U motorky svačíme, já u toho koukám do mapy, když v tom nějaký chlap přichází a ukazuje něco v mapě (asi odkud je). Okolí Tabrizu je známé svými pestrobarevnými skálami, na kterých můžeme oči nechat.

Pestrobarevné skály v okolí Tabrizu

42°C ve stínu je důvodem častých zastávek na doplnění tekutin, při kterých nás místní obdarovávají chlazenou vodou, ovocem a zeleninou. Kam přijedeme, hned se stává náš Blackbird, a my v jeho stínu, senzací. Na benzince, cestou na Teherán, se s námi dává do řeči Zeinab, která tu je s manželem a dcerkou. Dávají nám na sebe kontakt, že se máme ozvat, pokud budeme cokoliv potřebovat. Cestou je ještě předjíždíme na dálnici, na které si nás lidé za jízdy fotí, mávají nebo ve většině případů troubí.

Další z mnoha pozvání

Projíždíme několik mýtných bran, ale všechny bez placení. Obsluha se vždy zeptá, jak se máme nebo odkud jsme a pouští nás. Nejspíš to bude i tím, že pro motorky nemají tarif, jelikož na dálnice prostě nesmí (v Íránu koupíte oficiálně maximálně 200 ccm). Jedeme okolo města Qazvin, a protože toho pro dnešek máme dost, hledám v GPS nejbližší kemp. Nějaký s názvem Fadak je asi 10 km od dálnice. Vjíždíme do oblasti, kde se platí za vjezd, ale nás nekasírují a radí směr ke kempu. Přijíždíme k místu, kde má být kemp, ale areál je zavřený. Otáčíme se a u hlídačů se ptáme, jestli kemp funguje. Někam volají, a pak jeden z nich naznačuje, ať jedeme za ním (má tu skútr). Přijíždíme zpět k uzavřené bráně kempu, kde hlídač volá na lidi uvnitř a přichází muž se ženou vysvětlujíc, že areál nefunguje již delší dobu. Ptáme se, jestli můžeme přespat u altánků v parku, které jsme viděli při příjezdu. Hlídač kývá, že ano a rád nám ukáže místo (jen tu prý není pitná voda). Jedeme za ním, dovádí nás k volnému altánku a za troubení odjíždí. V tom přijíždí další hlídač a kontroluje, jestli nám nic nechybí.

Dostali jsme pozvání na jídlo i tancovačku 🙂 Quazvin, Írán

Od páru z vedlejšího altánu dostáváme studenou vodu a jablka (jsme tu asi v 16 hodin, teplota je lehce pod 40°C a my moc vody nemáme). Dávají nám celou bandasku vody s ledem, ze které si trochu odtáčíme. Nechceme jim všechno vypít, ale pořád nás postrkují, ať si natočíme všechnu, jelikož už jedou pryč. Stavíme stan v altánku, kde si sedáme do stínu, jíme ovoce a odpočíváme. Myslíme si, že se dnes již nic převratného nestane, když v tom přichází žena – Samira a předává nám blumy, broskve, nektarinky a okurky.

Toto jsme dostali za jediný den od lidí!

Poté přichází její babička, která nám přináší vodu a zve nás k nim posedět. Velmi vřele se chová k Jáje, objímá jí a přemlouvá, ať se k nim přidáme. Jdeme asi 50 m do jejich altánu, kde sedí celá jejich širší rodina (asi 20 lidí). Všichni jsou strašně milí, usměvaví a berou nás mezi sebe. Nejdříve nám vaří kávu, potom nám nabízí meloun. Diskutujeme o všem možném. Zvou nás spát k nim domů do Qazvinu, ale s díky odmítáme a vysvětlujeme, že jsme rozložení již tu v altánu. Rozbalují igelit, na který podávají hlavní chod, což je polévka (hrách, cibule, česnek, pepř a smetana), ke které si trháme chléb. Pobavím je, když chroustám nějaké neznámé oříšky i se skořápkou. Po jídle pouštějí hudbu a dvě nejmenší děvčátka začnou fakt skvěle tancovat. Vystřídají je ženy, které vytahují i Jáju. Jak děvčátkům, tak ženám chlapi dávají (dle tradice) za tancování peníze. Jája to odmítá a Samira ji vysvětluje, že to je takový zvyk. Dostáváme od nich několik věcí na památku, děláme společné foto a loučíme se. Byl to neskutečný zážitek, jelikož jsme poznali Írance a jejich zvyky zase o něco víc.

Pozvání na jídlo v Quazvinu, Írán

Vracíme se do našeho altánu, píšeme deníky a sledujeme ten šrumec okolo. Před setměním přijíždí velká spousta lidí, kteří tu tráví čas s rodinami při grilování. Usínám jako dřevo a chvíli po mě Jája. Budí mě dětský hlas. „Excuse me, sir“! Vylézám ze stanu a malý klučík mi podává ogrilované kuřecí maso na železné tyčce. Moc si pochutnáváme a posléze s díky vracíme tyčku. V noci nás ještě budí zvuk motorky a mužský hlas. Vylézám a koukám na nového hlídače, který o nás asi neví. Říkám mu, že hned ráno odjedeme, čímž ho uspokojím a s máváním odjíždí.   

Počasí: ráno 22°C jasno, přes den 42°C jasno

Trasa: Tabriz-Zanjan-Qazvin

Najeto: 601/5721/14818

Den 15  (13.8.2016):

Nikdo z Íránců tu nezůstal a při odjezdu potkáváme pouze muže sbírajícího odpadky. Dohodli jsme se, že si Teherán necháme na zpáteční cestu a míříme na Qom. Před Teheránem odbočujeme v Karaj na jih. To byla hodně špatná volba a zpětně bych si za ní dal pár facek. Projíždíme nekonečná města, kde je šílená doprava, na každých 50 m retardér, lidi skákající do cesty ze všech stran a řidiči, kteří nás míjí o centimetry. Aby toho nebylo málo, dnes je vůbec nejvyšší teplota, co jsme zažili na celou cestu – 43°C ve stínu. Jája to přestává dávat a chce domů. Bylo toho dnes dost i na mě a to snesu hodně. Jedeme okolo teheránského letiště a kousek za ním zastavujeme na odpočinek na benzince. Sedáme si do stínu ke zdi na beton. Pumpař nám nese koberec, abychom si sedli na něj. Přichází si popovídat docela dost lidí a všichni samozřejmě okukují motorku. Jeden kluk se chce u Blackbirda vyfotit. Sedá si na motorku a nestačí mu se vyfotit s motorkou na stojanu, ale musí si ji narovnat, což nesnáším. Řvu na něj, ať ji nechá na stojanu, ale je pozdě. Přiskakuju k motorce a na poslední chvíli ji chytám. Asi si myslel, že jeho moped váží stejně.

Ptám se pumpaře na vodu, vede mě do kanceláře, kde si točím studenou vodu z jejich barelu. Hned na další pumpě chce Jája zastavit, balí si věci do batůžku a chce jet domů. Kupuju nanuky, což výrazně zlepší komunikaci. Strašně se bojí v provozu a je nesnesitelné vedro. Mám toho taky dost, a ač já chci pokračovat, jsem rozhodnutý to otočit domů. Nejbližší sjezd na otočení je 37 km vzdálený. Sjíždím tu a ptám se Jáji, jestli fakt jedeme domů. Nechce, aby to rozhodnutí bylo na ní. Mrzí mě to, ale kvůli ní to otáčím a jsem smířený s tím, že se vracíme. Po 37 km stavíme u pumpy (na protější straně jsme si dávali před hodinou nanuka) a opět kupuju nanuky a pití. Řešíme naší situaci, zkoumáme mapu a Jája přijde s tím, že bychom měli pokračovat v cestě. Několikrát se jí ptám, jestli fakt jedeme dál. Pokračujeme 5 km na sever, abychom se zase otočili na jih. Projíždíme okolo Qom, kde je jedna mešita, ale vynecháváme ji s tím, že mešit si ještě užijeme. Chceme si projít město Kashan, které je asi 110 km dál na jih. Poslední zastávkou před Kashan je areál benzinek a restaurací, kde sháníme vodu. Hlídač mě vede do luxusní restaurace, ve které mi točí do PETek studenou vodu.

Kashan, Írán

Fotíme se s ním a pokračujeme podle GPSky do kempu „Free parking Kashan“. Přijíždíme do hlídaného parku, kde žádný kemp není, ale můžeme tu zůstat (domlouvám to s hlídačem). Zajedeme s motorkou k lavičce, kde rozbalíme bydlení. Několik lidí se staví pohovořit a okouknout motorku. Park je obrovský, součástí jsou i pouťové atrakce a dráha na kolečkové brusle. Nesmí chybět ani workoutové hřiště, kde si dávám pár shybů a kliků na bradlech. Sprchy tu sice nejsou, ale naučili jsme se používat turecké záchody i jako sprchu. Po očistě kupujeme v krámku naproti večeři a zaléháme. Největší ruch je tu večer, jako všude v Íránu.  

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 43°C jasno

Trasa: Qazvin-Karaj-Qom-Kashan

Najeto: 466/6187/14818

Den 16  (14.8.2016):

Pobalíme věci na motorku, jako kdybychom chtěli odjet, ale motorku tlačíme před boudu hlídače a přetahujeme přes ni plachtu kvůli čumilům. Jdeme pěšky do centra, ale již po kilometru odchytáváme taxikáře a za 50 tisíc riálů se vezeme.

Vcházíme do bazaru, kde stánkaři teprve rozbalují zboží. Bazar tedy necháváme na později a jdeme po místních památkách. Každý druhý kolemjdoucí nás zdraví nebo se jen ptá, jak se máme a odkud jsme. Nejdříve si procházíme Agha Bozorg mosque, kde potkáváme první turisty od Tabrizu – hádáte správně, Japonce. Další památky jsou pro cizince za vstup 150 tisíc riálů, což je 30x více než platí místní.

Bazar Kashan, Írán

Navštěvujeme Borujerdis House, kde zrovna probíhá rekonstrukce a zajímavý strop si mladá Japonka fotí vleže. Jája dostává od místní průvodkyně mapy všech zajímavých památek v okolí, na které samozřejmě láka jako zájezd. Lázně (Sultan Amir Ahmad Bathhouse) je druhá placená památka, kam jdeme a nelitujeme. Prostory jsou to úchvatné a navíc máme přístup na zajímavě řešenou střechu.

Moje “large” pizza vs. Jáji sandvič 😀

Teď už míříme zpět na bazar, cestou kupujeme pohledy a míjíme obchůdky dost úzce specializované – např. obchod s majáky. Na bazaru nacházíme část, kterou jsme si předem vytipovali a fotíme ji. Jakmile zahlédnu nápis „Pizza and sandwich “, hned tam musíme jít zahnat hlad. Objednávám si „large iran pizza“ s kuřecím masem a Jája kuřecí sandwich (pizza 110 tisíc, sandwich 55 tisíc a voda 25 tisíc). Má „large“ pizza je spíš „mini“ a Jáji sandwich je tak 3x větší, což ji náležitě pobaví. 

Kashan, Írán

Ještě kupujeme nějaké ovoce, zeleninu a začneme hledat taxíka na odvoz. Za 60 tisíc riálů jedeme zpět k parku. Motorku přeparkovávám od budky hlídače k lavičce, kde jsme včera spali. Zbytek dne odpočíváme, na tabletu hledáme zajímavá místa v Isfahánu a opět využíváme turecké záchody jako sprchu. Je šílené teplo i večer, neustále z nás lije.

Počasí: ráno 27°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: –

Najeto: 0/6187/14818

Den 17  (15.8.2016):

Vstáváme ve 4 ráno a vedle nás zrovna končí „párty“ několika lidí. Ač tu platí zákaz pití alkoholu, očividně střízliví nejsou. Nechávají nám krabici se zákusky, které jsou moc dobré. Tlačím motorku před zavřenou bránu. Hlídač spí v budce na zemi a mě nezbývá nic jiného, než ho vzbudit. Chudák vyletí jak čert z krabičky. Ještě si od něj bereme nabitou powerbanku a odjíždíme do městečka Aran va Bidgol asi 8 km severovýchodně od Kashanu. I v 5 ránu je tu značně hustá doprava. Nejvíce jsme unešení z nádherné mešity Mohamed Helal Shrine, která má při rozbřesku to největší kouzlo. Střídáme se na jejím focení, a když Jája čeká u motorky, zastavuje u ní nejdříve taxikář a ptá se, jak se má. Pak u ní zastavuje chlápek na motorce a nabízí jí chleba.

Mohammed Helal Shrine

Teď již míříme na Isfahan, který je vzdálen asi 210 km. Po pár kilometrech bereme benzin a při vyjíždění od pumpy si nevšímám chlapa s motorkou stojícího těsně za mnou. Nevědomky mu bočním kufrem vrážím do motorky, kterou naštěstí stihá chytit. Írán je velmi vysoko položený, jelikož dnes jedeme dlouho přes 2000 m n. m., kde je nám velmi příjemně – teplota nepřekračuje 30°C. Zastavujeme na přestávku a já fotím staré náklaďáky, pro které jsou emise sprosté slovo. Když jeho řidič odjíždí, troubí a mává nám. Pozorujeme dřevěný chlívek, odkud štěkají psi a další tam zavírají. Doufáme, že to 

nemá žádnou souvislost se stánkem kebabu naproti. Původně jsme chtěli projet skoro celý Isfahan a zajet do nalezeného kempu, ale již na severu města nacházíme značku „Fadak garden“ se symboly kempování. Rozhodujeme se tu zůstat, i když historické centrum je vzdálené asi 12 km. Isfahan má 1,6 milionu obyvatel a proplétat se centrem v tuto dobu není žádná výhra. Při vjezdu do areálu parku se zkoušíme domluvit s ochrankou, jestli tu můžeme přespat. Anglicky neumí, tak zapojujeme nohy a ruce. Vyrozumíme, že se tu kempovat dá, mají tu WC, elektřinu a chybí jen sprchy. Hlídač zavelí, ať tedy jdu s ním a vezmu si pasy. Kontroluje nám víza, vede mě ukázat vedoucímu do klimatizované budky (chce vyplnit nějaké papíry) a ukazuje mi, kde bychom si mohli postavit stan. Jája čeká u motorky, kde ji hlídači přistaví židli, aby si mohla sednout. Platíme poplatek 100 tisíc riálů za oba (70 Kč). Jelikož jsme vyjížděli velmi brzo, jsme tu již po 9. hodině ranní. Stavíme stan pod stromy, převlékáme se, zakrýváme Blackbirda  a jdeme shánět odvoz do centra. Ptám se hlídačů a ti mi radí zavolat linku 133. Íránskou SIM kartu sice máme, ale předpokládám, že by vázla domluva. Nějaký chlápek, co projíždí okolo, se nabízí, že nás tam hodí. Sedá do auta a jede pryč. Jdeme za ní, ale ujíždí nám. Cestou ho potkáváme a ptáme se, jestli nás teda hodí a za kolik. Chce 250 tisíc riálů, což odmítáme. Hned naproti stojí taxikář, který souhlasí, že nás hodí za 100 tisíc riálů. Sedáme k němu do auta, ale v tom přiskočí chlápek, kterého jsme odmítli, a řve něco persky na taxikáře. Najednou taxikář otáčí a chce také 250 tisíc riálů. Vystupujeme otráveně z auta a jdeme pěšky k východu z kempu. Nejsou to žádné velké peníze, ale prostě nemíníme platit zbytečně navíc, když nemusíme. Máme čas a třeba něco zažijeme, říkáme si. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Již před východem potkáváme dalšího hlídače, který se ptá, jestli něco nepotřebujeme. Tážeme se ho na běžnou cenu taxíku do centra a on odpovídá, že 100 tisíc. Někam volá a říká, ať počkáme, že taxík je na cestě. V tom u nás zastavuje asi 13letý klučina na kole, který se představuje jako Mahid a sebevědomí mu rozhodně nechybí. Vypadá to, že mluví anglicky, ale absolutně mu nerozumíme. Chlubí se, že dělá vzpírání (velmi populární v Íránu), ale moc na to nevypadá. Šéfino (jak jsme chlapcovi začali říkat) se nabízí, že může jet do města s námi a udělá nám průvodce. Děkujeme a odmítáme s tím, že máme mapu a víme, co je tu k vidění. Přijíždí taxikář, se kterým šéfino a hlídač něco diskutují. Veme nás za 150 tisíc, s čímž už tedy souhlasíme a dál to neřešíme. Sedáme do auta, v tom šéfino zahazuje svoje kolo do škarpy a sedá si k nám taky. Znovu mu vysvětlujeme, že nemusí jet s námi, a že budeme ve městě do večera, jenže je neodbytný. Jízda taxíkem je opět zážitek. Jsme šťastni, že tuhle trasu nemusíme v této dopravě absolvovat na motorce. Vedle nás zastavuje autobus a při pohledu na jeho pneumatiky se na sebe jen udiveně podíváme. Pneumatiky jsou bez náznaku vzorku a z boku chybí kusy gumy. Vystupujeme nedaleko hlavního náměstí Naqsh-e Jahan a šéfino nás vede do Šáhovy mešity (150 tisíc riálů za osobu). Snaží se nám říct něco k mešitě, ale fakt netušíme, co říká. Je to asi kombinace několika anglických slov s perštinou. Areál je zrovna v rekonstrukci a šéfino nás tahá pořád dál, tím pádem nemáme klid na prohlídku a focení. Když si ho nevšímáme a zpomalíme, zase přijde a čeká. Začínáme trochu litovat, že jel s námi. 

Náš průvodce v Isfahánu

Poté si jdeme k mešitě Sheikha Lotfollaha, kde se podle šéfina neplatí vstupné. Samozřejmě se tam vstupné platí. Víme z fotek, že to není takové terno a vynecháváme ji. Ptáme se našeho průvodce na něco k jídlu. Dle jeho proporcí bychom tipovali, že bufety má skvěle zmáknuté. Jdeme okolo další památky, kterou jsme chtěli navštívit – palác Chehel sotoon. Dle šéfina je zavřený a přístupný jen pro vládní návštěvy. Vede nás do fastfoodu, kde mají nabídku pouze v perštině. Snažím se z šéfina dostat, co tu mají nebo co on si tu dává. Pořád mele dokola hamburger a sandwich (chceme něco íránského, což tu taky určitě mají, ale obsluha umí jen persky). Po asi 10 minutách mi dochází trpělivost a objednávám 3x burger a 2l limonády (170 tisíc za všechny). Po jídle nám náš průvodce oznamuje, že nás vezme na známý most Khaju pomocí MHD. Při vstupu do autobusu přikládá svou čipovou kartu 3x i za nás. Máme obavy, jestli není autobus rozdělen do sekcí dle pohlaví, jak jsme slyšeli od jiných cestovatelů, ale tu mohou ženy cestovat společně s muži. Vystupujeme nedaleko mostu a již z dálky vidíme vyschlé koryto řeky Zayanderud. Prohlížíme si most, sedáme si na lavičku do stínu a zkoumáme další památky a mapu na tabletu. Říkáme šéfinovi, že bychom chtěli dále k mostu Si o Seh Pol a také do arménské čtvrti do kostelu Vank. Šéfino doporučuje most vynechat, jelikož je daleko (dle mapy 1,8 km) a kostel Vank je dle něj otevřen jen v neděli (dnes je pondělí). Už nás vyloženě sere. Jdeme pěšky k mostu Si o Seh Pol, což mu oznamujeme a také mu říkáme, že nemusí chodit s námi. Přicházíme k dalšímu mostu a nejsme si jistí, co je to za most. Šéfino říká, že Khaju. Nechápeme, u Khaju jsme přece už byli. Je vidět, že dál už se mu moc pěšky nechce. Pořád opakuje, že „today too hot“.

Isfahán, Írán

Volá mu otec, že má jít domů. Asi čekal, že skočíme do taxíků a pojedeme s ním zpátky, ale my toho máme ještě hodně před sebou a varovali jsme ho, že tu budeme do večera. Loučí se s námi a mizí. Trochu se nám ulevuje, že si vše v klidu naplánujeme sami a slibujeme si, že průvodce už nikdy více. Jdeme 2 km opačným směrem, jelikož ten první most byl Si o Seh Pol. Rozhodujeme si vzít do arménské čtvrti taxíka. Samozřejmě kostel Vank byl otevřený! Jsme šťastní, že jsme ho neposlechli a vyzkoušeli to, jelikož ta fakt stojí za návštěvu, ač vstup je na íránské poměry velmi drahý (200 tisíc riálů za osobu). Součástí vstupného je i muzeum arménské genocidy, kdy Turci zavraždili v letech 1915 – 1918 až 1,5 milionu Arménů. Je tu také mikroskop, přes který je možné pozorovat písmo vepsané do lidského vlasu. Bavím se tu s Arménem, který nám doporučuje město Shiraz, které je dle něj krásnější než Isfahan.

Bazar, Isfahán, Írán

Trochu bloudíme, než se zorientujeme na správný směr zpět k náměstí Naqsh-e Jahan. Jdeme v klidu podle GPS asi 4 km pěšky. Cestou potkáváme ulice se stejným typem zboží (např. v jedné pouze autodíly). Lidé nás na ulici velmi často zdraví. Procházíme si areál paláce Hasht Behesht, který je nedaleko „našeho“ bufetu a opět si dáváme jídlo tam. Obsluha se již ve dveřích směje. Po jídle si procházíme nedaleké stánky. Jája navrhuje koupit prsteny, protože tu je prostě jednodušší říkat, že cestujeme jako manželé. Dříve v Íránu totiž nemanžele ani neubytovali v hotelu na jednom pokoji. To dnes již neplatí, ale stále je lepší být za manžele. Procházíme si i bazar, který je v okolí náměstí Naqsh-e Jahan.

Náměstí Naqsh-e Jahan, Isfahán, Írán

Oslovuje nás kluk, ze kterého nakonec vypadlo, že bychom se měli jít podívat k jeho strýci do obchodu na koberce. Přerušuju ho s tím, že nemáme zájem, že tu jsme na motorce. Další nám nabízí možnost sehnání piva (alkohol tu oficiálně nekoupíte), jenže my se bez něj obejdeme. Fotíme si večerní atmosféru na náměstí, kde na každém kousku sedí piknikující rodiny. Paní vedle nás nám nabízí hroznové víno. Je 9 hodin večer a my toho máme za dnešek až dost, tak sháníme odvoz do parku. První taxikář nejde pod 300 tisíc riálů. Zastavuji druhého a ten je ochotný nás za 200 tisíc hodit do kempu. Kvůli šíleným zácpám projíždí různě po chodnících a úzkými uličkami. Trefujeme zrcátkem jiné auto, ale nikdo nic neřeší a pokračujeme v jízdě.

Bazar, Isfahán, Írán

Počasí: ráno 26°C jasno, přes den 38°C jasno

Trasa: Kashan – Aran va Bidgol – Isfahan

Najeto: 230/6417/14818

Den 18  (16.8.2016):

Ještě před rozbřeskem sedáme na motorku a bez jediného zdržení projíždíme probouzejícím se Isfahanem. Zvyklí na teploty přes 40°C se teď klepeme v dvoutisícovém průsmyku, když teplotá padá na 20°C. Míjíme policajta s radarem, který na nás jen mává, ať trochu zvolníme (jel jsem asi o 15 km/h více). Asi 200 km před Shirazem Blackbird ztrácí výkon. Na plyn skoro nereaguje. Zastavujeme u silnice a hlavou mi probíhá, že jsme přes 5 tisíc kilometrů nejkratší cestou od domova. Zkouším Blackbirda nastartovat a chytá. Vytáčím ho a jde za plynem normálně. Říkám Jáje, že to mohlo být palivem a pokračujeme dál. Jedeme okolo starověkého města Persepolis, ale necháváme si ho na zpáteční cestu. Tu teplota opět stoupá na 39°C a my se pro změnu paříme. Asi 20 km od Shirazu nacházíme kemp, ale zdá se nám moc daleko od města. Máme vytipovaný park hned u vjezdu do města. Realita je ale jiná a z motorky vůbec nic nevidíme. Zastavujeme asi o 500 m níže a jdu se tam podívat pěšky. Cestou se ptám jednoho hlídače, jestli tu je kemp. Ukazuje na luxusní pětihvězdičkový hotel, kde by nás noc stála tak půlku rozpočtu celé cesty. Nikde nic nenacházím, ptám se tedy dalšího hlídače, u kterého stojí 2 Němci s průvodcem. Ani průvodce, ani hlídač o kempu neví a radí jeden z parků, které ovšem nejsou hlídané. Dále radí hotel, kde prý pokoj stojí 5 euro/os/noc a hned se nabízí, že mi tam ukáže cestu. Startuje svůj moped a veze mě k Jáje. Přesedám na Blackbirda, a i s Jájou se proplétáme přes ucpané město. Kolikrát na nás musí čekat, protože se prostě nemůžeme prodrat mezi auty jako on.

Shiraz, Írán

Zastavujeme před hotelem, kde bychom asi museli parkovat Blackbirda na ulici. Jdu s hlídačem dovnitř, ukazují mi pokoj (strašná špinavá díra s hajzlama na chodbě) a majitel chce 20 euro/os/noc. Chceme tu být 2 noci, což by bylo 80 euro. To odmítám. Hlídač Eraj mi říká, že nás vezme k sobě domů a ať jedu zase za ním. Neptá se, prostě skáče na moped a mává, ať jedeme za ním. Bydlí v okrajové části města, má pěkný dům s parkováním na krytém dvoře. V prvním patře má udělané 3 mini byty s vlastním vchodem. Jeden nám na dvě noci nechává a hned nás ním provádí. Říkáme mu, že nám stačí kousek místa vedle motorky na postavení stanu, ale o tom nechce slyšet. Eraj nám předá klíče od vchodu k bytu a ke garáži, abychom mohli k motorce. Představuje nám svého 8letého syna a přeje příjemný pobyt v Shirazu. Ani tomu nechceme věřit, je to fakt borec!

Shiraz, Írán

Převlékáme se a jdeme 3 km do města. Snad každých 30 s na nás troubí taxíky, jestli nechceme někam vzít. Nejdříve jdeme zpátky k bráně Qur’an, kde jsme hledali kemp. Odtud se vydáváme směrem do centra a koukáme po jídle. V prvním bufetu nemají obrázky a obsluha nemá snahu se domluvit, tak přecházíme do malé restaurace. Tu jedí místní, což je dobré znamení. Ochotně nám ukazují různé druhy špízů v syrovém stavu. Bereme 2x kuřecí špíz s rýží a i s pitím platím 230 tisíc riálů. Náhodně nacházíme mešitu, do které Jája fasuje čádor (plášť zakrývající vše kromě obličeje). Na nádvoří jsou označené vstupy pro muže a ženy zvlášť. Rozdělujeme se a vstupujeme dovnitř. Všude plačící lidé, svíčky… Sakra, jsme na pohřbu. Rychle vycházíme a říkáme si, že to byl trapas. Nacházíme skutečný vstup do mešity, kde jsou opět dělené vstupy. Interiér mešity je úchvatný, zdobený malými zelenými sklíčky.

Shiraz, Írán

Poté si procházíme místní lázně Vakil (200 tisíc riálů/os). Cestou nacházíme areál Shah Cheragh, kde sice nemusíme platit vstup, ale musíme mít průvodce, bez kterého bychom nemohli fotit a museli bychom nechat batohy u vstupu. S jedním Japoncem čekáme, až si nás průvodce vyzvedne. Jája si ještě musí vyzvednout čádor a jde s průvodkyní jiným vchodem než já s Japoncem. Fascinují nás nádherné interiéry a velikost celého areálu. Ve společné části mešity se setkávám s Jájou a průvodci nás směřují k východu podle toho, jakým směrem chceme vyjít ven. Ukazují nám východ nejblíže k bazaru, kde si chceme dát proslulou zmrzlinu falodeeh.

Shiraz, Írán

Nacházíme stánek se zmrzlinou přecpaný lidmi a Jája se nějaké ženy ptá, zda tohle je faloodeh. Ta kýve, že ano. Objednávám nám tu zmrzlinu, která je moc dobrá, ale jak později zjišťujeme, faloodeh to nebyl. Bloudíme po bazaru, a až na několikátý pokus nacházíme správnou cestu. Ocitáme se u citadely Karim Khan, od které se pomalu vracíme do bytu okolo parků plných zeleně, udržovaného trávníku a chodníků lemovaných palmami.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 21-39°C jasno

Trasa: Isfahan – Abadeh -Shiraz

Najeto: 510/6927/14818

Den 19  (17.8.2016):

Budík brzo ráno je sice nepříjemný, ale mešita Nasir ol Molk (200 tisíc riálů/os) určite stojí za přivstání si, protože jen ráno, na krátkou chvíli, když slunce zasvítí přes vitrážové tabule oken, si tu můžete dát světelnou koupel v barvách duhy. Malá místnost schované a ničím nevýrazné mešity se lusknutím prstu změní na nevídanou nádheru.

Mešita Násir al Mulk, Shiraz

Prohibice je tu sice velmi přísná, ale ani to neodradí místní trosky opít se na šrot. Jdeme okolo krámku a dostáváme chuť na cukrovinky, kterých tu mají desítky druhů. Nebyl bych to já, abych si nevybral ty nejhnusnější, co se tu dají koupit. Jája si bere samozřejmě skvěle chutnající, a pak se mi směje, když se hned po prvním kousnutí ošklíbám. Jdeme okolo banky, kde se ptám na výměnu peněz, ale opět mě posílají jinam a kreslí mi mapku na papír.

Shiraz, Írán

Nacházíme informační stánek, kde nám dávají mapu a označují polohu směnárny. Cestou nás oslovuje nějaký chlap a vyptává se, jestli něco nepotřebujeme. Jde s námi ke směnárnám, před kterými postávají veksláci. Chlápek nám radí, ať si vyměníme na ulici, ale já se chci nejdřív podívat, jaký kurz je ve směnárně. Kurz mají 39700 riálů za euro, což je zatím nejlepší kurz. Chlápek nám stojí za prdelí a začíná být dost otravný. Vyptává se, kolik budeme měnit atd., tak mu odpovím, že mu po tom nic není. Na ulici nás po pár metrech oslovuje vekslák, jestli nechceme vyměnit peníze. Schválně se ho ptám na kurz. Nabízí 40 tisíc. Tak malý rozdíl nestojí za to riskovat, že nás zase obere při počítání peněz. Jdeme směrem Eram garden, což je další z památek, které chceme vidět. Jája mě vysílá, abychom neplatili zbytečně kvůli jedné fotce. Jdu tedy za 200 tisíc dovnitř a fotím hlavní budovu. Kupuji nějaké suvenýry, vracím se za Jájou a společně se vracíme na byt.

Shiraz, Írán

Za dnešek jsme ušli v tom vedru po městě asi 9 km. Odpočíváme, když v tom někdo klepe. Otvírám a za dveřmi stojí paní domácí (Azar) s tím, že by nás ráda poznala, a jestli bychom přišli k nim domů do přízemí. Azar nám vypráví o jejím 20letém synovi, který utekl do Turecka, protože nechtěl na vojnu. Je z toho dost zoufalá a byla by schopná tu vše nechat a jít s rodinou za ním. Je vidět, že jsou z režimu v zemi nešťastní. Přichází jejich rodinný přítel, který doučuje jejich mladšího syna matematiku. Eraj přináší meloun a hostí nás. Sedíme s nimi již poměrně dlouho, tak se chceme rozloučit, ale nechtějí nás pustit. Pořád nás zvou na večeři a přemlouvají nás, ať zítra neodjíždíme, ale ještě pár dní zůstaneme u nich. Vysvětlujeme, že máme ještě hodně před sebou a času málo. Jsou to strašně milí a pohostinní lidé.

Rodina, která nás nechala spát u sebe doma, Shiraz

Balíme věci a je nám jasné, že nemáme šanci stihnout rozumně Omán. Jsme asi 500 km od přístavu Bandar Lengeh, odkud jezdí 2x týdně loď do Dubaje. Nějaký čas jsme chtěli strávit v Dubaji a také si projet Omán, což bychom teď museli velice urychlit. Další věc je cena lodi. Zpáteční lístek pro motorku a 2 lidi stojí nezanedbatelných 16000 Kč. Problém je získání nových víz do Íránu, jelikož výstupem ze země se ty stávající (ač platné 30 dní) stávají neplatnými. O nová víza bychom museli žádat v Dubaji nebo Muskatu a zaplatit dalších 2x 75 € + 2x 1000 Kč za nová referenční čísla. Přiznávám, že ten plán byl ode mě dost naivní a slibujeme si, že se tam ještě podíváme (asi už ne na motorce). Výhodou je, že si více užijeme Írán!

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: –

Najeto: 0/6927/14818

Den 20  (18.8.2016):

Brzo ráno ještě mažu řetěz a balím věci na motorku za pomoci Eraje a jeho syna. Azar se chce rozloučit hlavně s Jájou, než odjede do práce a předat ji sukni jako dárek. Na cestu dostáváme dvě plechovky s limonádou. Uvědomujeme si, že tu jsme nejdále od domova a dnes se pomalu začínáme vracet. Míříme stejnou cestou zpět do Persepolis, což byla metropole perské říše založená v 5. století př. n. l. Parkujeme motorku ve stínu u hlídačů a ti nám říkají, že nás tam s batohy nepustí. Platíme vstupné 200 tisíc riálů za osobu a tankvak musíme nechat ve skříňce. Nechávají nám jen brašny s foťáky a igelitku s jídlem a pitím. Zatím tu skoro nikdo není. Sledujeme rodinu s cca 8letým klukem, který si dělá selfíčka mobilem. Hodně selfíček. Asi tak každých 5 vteřin se vyfotí sám s ruinami.

Persepolis, írán

Procházíme si areál a vylézáme na kopec k hrobkám. Při odchodu nás oslovuje italsko-francouzský pár, zda tu jsme na tom Blackbirdovi. Oni přijeli na starém BMW a parkují vedle nás. Zahlídneme zase selfíčkáře, jak si cvaká další desítky fotek. Ještě se stavujeme „naproti“ u hrobek  Naqsh-e Rustam. Nyní pojedeme 180 km stejnou cestou zpět směr Isfahan, pak se stočíme na východ na Yazd. Těsně před poušťním městem Yazd stoupáme do hor, až do výšky přes 2600 m n. m.

Írán

Ve městě se podle GPS nachází kemp, který zadávám jako cíl dnešní cesty. Doprava v Yazdu je šílená jako všude jinde, ale už si docela zvykáme. Jenom nadáváme na jednoho magora, který nás skoro sráží z motorky. Jsme přímo v historickém centru a navigace nás vede přes zátarasy. Zastavuji u nich a ptám se kolemjdoucího na ten kemp. Kývá a mává směrem přes ty zátarasy. Okamžitě přiskakuje před motorku a posouvá zátaras, abychom tam mohli projet. Přijíždíme před Silk road hotel. Jdu se zeptat dovnitř, jestli se tu někde dá kempovat. Recepční nechápe, jak jsem přišel na možnost kempování, a nabízí společný pokoj za 1 milion riálů pro oba se snídaní. Vlastní pokoj by nás stál 1,5 milionu. Bereme první možnost, jelikož už ani nemáme sílu jet někam jinam a zatím jsme za 10 dní v Íránu utratili za ubytování nehorázných 100 tisíc riálů (70 Kč). Nosíme věci do podzemí, kde je společný pokoj s 8mi postelemi. Bydlí tu s námi ještě Japonka. V ceně máme welcome drink, což hned po zabydlení využíváme. Jednu z hlavních mešit – Jame máme asi minutu pěšky od hotelu.

Yazd, Írán

Cestou k náměstí Amir Chakhmaq a stejnojmennému komplexu hledáme drogerii, kde by měli lepidlo, jelikož se mi odlepila podrážka u sandálů a mám ji přidělanou gumičkou jako socka. V drogerii ukazuju botu a obsluha mě posílá do krámku s botami vedle. Obuvník si bere botu, usazuje mě na židli a podrážku důkladně přilepuje. Podává mi botu a přeje příjemný pobyt v Íránu. Když se snažím mu tam za to nechat nějaké peníze, skoro se uráží.

Yazd, Írán

Na náměstí dlouho fotíme fontány s krásnou stavbou v pozadí. Po příchodu na hotel si sedáme do venkovní části a objednáváme si velbloudí kebab. Maso je udělané podobně jako guláš, jen je k tomu rýže. Oba si moc pochutnáváme a rádi platíme i s pitím 400 tisíc riálů (10 euro).

Počasí: ráno 24°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Shiraz – Abarkooh – Yazd

Najeto: 452/7379/14818

Den 21  (19.8.2016):

Silk Road hotel, Yazd, Írán

Není špatné se po takové době o nic nestarat a prostě si nabrat snídani, na kterou máme zrovna chuť. Nutno dodat, že Jája celou cestu dělá skvělé snídaně. Mám v plánu si ještě projít starou (hliněnou) část města, což se Jáje moc nechce. Vadí jí, že všechny památky jsou ještě zavřené a čekat na otevření nechce. Dobrá nálada přichází, jakmile si zacvičí na oblíbeném venkovním posilovacím stroji. Po příchodu z města rychle balíme věci na motorku. Těsně před odjezdem ještě hledám kuklu, bez které bych snad ani nemohl řídit, v již opuštěném pokoji. Nakonec byla přilepená v bundě na suchém zipu. Dnes máme v plánu se podívat do písečných dun nedaleko města Bafgh. Dá se říct, že poušť je všude v dalekém okolí města Yazd, ale vyloženě písečné duny se nachází jen v několika oblastech. Cestou vidíme několik mohutných větrných vírů, kterým v jednom případě těsně ujíždíme a kvůli silným poryvům větru častokrát zpomalujeme. Ač jsme zažili již vyšší teploty, dnešních 38°C je dost náročných. Zastavujeme na benzince v Bafghu, kde odpočíváme a taky zjišťujeme, jak se dostaneme do dun. Obsluha pumpy ukazuje směr rukou, což nám nepomáhá. Přijíždí 25letý kluk jménem Saeed a ochotně nám lámanou angličtinou radí a ukazuje místo na mapě v tabletu. Na skok se vrací domů pro zapomenutou tankovací kartu a po návratu ho zajímá zejména, co si o Íráncích myslí Češi a Slováci. Nechceme mu říkat, že většina nic pěkného, ale sám hned začal, že určitě všichni vědí o íránském jaderném programu a také si určitě všichni myslí, že je to tu samý terorista. Bohužel nám nezbývá nic jiného, než mu to odkývat, protože to je pravda. Nicméně nás hned na to zve k sobě domů. Podle něj je nesmysl chodit ve 3 odpoledne do písečných dun, což mu nakonec dáváme za pravdu, jelikož z nás leje, i když sedíme ve stínu. Jedeme za ním asi 2 km k němu domů, kde nám představuje své dva bratry i rodiče. Tu v Bafghu jsou jen na léto, jinak bydlí v Kermanu. Byt mají malý, ale útulný. Obývák tvoří prázdná místnost s kobercem, kde se posedává na zemi. Dostáváme pití a zanedlouho se podává grilovaná zelenina, smažená vajíčka, salát a chléb.

Saeed nás pohostil v Bafghu, Írán

Zrovna běží olympiáda a celá rodina fandí íránskému řecko-římskému zápasníkovi. Po skončení zápasu nás Saeed bere za město do bývalé cihelny, kde pracoval jeho strýc. Chce jet celá rodina, což znamená, že se všichni do jejich auta nevejdeme. Já se Saeedem jedeme na Blackbirdovi a Jája se veze v autě. Nedobrovolně řídím na íránský styl (bez helmy), jelikož zůstala v domě. Pomalinku jedeme se Saeedem za autem. Procházíme již uzavřenou cihelnu, Saeed nám popisuje proces výroby cihel a nakonec všichni baštíme čerstvě utržené melouny a datle. Nechápeme, jak to tu všechno může v tom písku růst. Samozřejmě bez zavlažování by se tu neobešli (i když jsme v pouštní oblasti, údajně jsou tu obrovské zásoby podzemní vody).

Se Saeedovou rodinou jsme ochutnali čerstvé datle a melouny  🙂

Otec Saeeda okukuje Blackbirda, prodával totiž dříve motorky (asi poté, co se z něj stal válečný veterán z íránsko-írácké války, jak nám řekl). Vracíme se zpět k nim domů, kde nás tentokrát hostí čajem. Saeed pořád diskutuje s rodinou ohledně parkování motorky. Nemají garáž a nechávat ji na ulici prý není bezpečné. Máma mu radí zaparkovat u ní v práci – pracuje v kanceláři a mají tam uzavřené parkování. Souhlasím a jedu za Saeedem a jeho bratrem zase bez helmy. Saeed mě upozorňuje, ať nebudím moc pozornosti a po otevření brány mám okamžitě zajet dovnitř. Hned po prvních pár metrech mám pocit, že o mně bude vědět celé město. Auta troubí, lidi na mě pokřikují a každý se otáčí. Parkuju motorku a mám z toho dobrý pocit, protože sem není z ulice vidět a vypadá to bezpečně. Navíc tu je prý kousek policejní stanice. Když se vrátíme k nim domů, Jája s ostatními sleduje zase řecko-římský zápas.  Začínáme být trochu nervózní, jelikož bude za hodinu tma a my přece chceme na písečné duny. Saeed nás ujišťuje, že vše stíháme. Musíme počkat, jak dopadne zápas, a až poté vyrážíme do dun. Cestou přes město zastavuje v centru a ukazuje nám místní mešitu. Je neskutečně znalý ohledně islámu, vše má svůj význam (např. pítka jsou k dispozici pro všechny zdarma z důvodu smrti žízní jistého proroka). Občas se zeptá, jak co chodí v křesťanství. Do mešity vstupujeme zvlášť, ženy mají jiný vchod. Saeed se mě ptá, jestli se může pomodlit (odpovídám, že ano) a mezitím zírám na krásný interiér a fotím. Setkáváme se s Jájou ve společné části a jdeme všichni ven. Ženy v mešitě a v okolí nosí ve většině případů čádor a dost divně sledují Jáju (asi jako kdyby u nás někdo chodil na ulici nahatý). Je nám jasné, že západ slunce na dunách nestíháme. Jenže se na Saeeda nemůžeme zlobit, je fakt super a stará se o nás jak o vlastní. Když nás vede od mešity k domu nějakého íránského básníka, už to nevydržíme a říkáme mu, že bychom rádi na ty duny. Cestou zastavuje ještě u obchodu a kupuje nám studené pití. Prý do dun bez pití ani ránu. Po cestě se ještě zastavujeme u jeho kamaráda a čekáme chvilku v autě. Konečně jedeme za město cca 15 km do areálu písečných dun. Cestou nám vypraví o své manželce, která od něj utekla, protože její otec jí po svatbě řekl, že pro ni není Saeed dost dobrý. Vtipné bylo, že nezapomněl dodat, kolik zlata a peněz věnovala jeho rodina té jejich (asi nějaký zvyk). Když o tom mluvil, byl dost naměkko a trochu jsem se bál kvůli stylu jeho řízení. Pak jsme začali řešit i jiné věci a už bylo lépe. Zajímal ho náš názor na americkou vládu. Dodal, že by neměl problém pohostit u sebe doma Američana, ale vláda je podle něj zlo a rozpoutává všude konflikty. Dostali jsme se i na Izrael, který je Íránem nesnášen. S izraelským razítkem v pasu vás do Íránu ani nepustí. Saeed sdílí názor státu a říká, že Izrael je to největší zlo a nepřítel číslo 1. Když dojedeme k dunám, pořád nás přemlouvá, ať tu přespíme, něco ogrilujeme na ohni… Jenže to vše by se tu muselo zaplatit, což nechceme (chceme se vyhnout tomu, aby to za nás platil). Mají tu z toho slušný byznys. Zdarma je snad jen vstup na duny. Zouváme si boty a šplháme na nejvyšší dunu. Nahoře sedíme v písku, povídáme si se Saeedem a pozorujeme hvězdy.

Saeedovi někdo volá. Trochu sklesle mi oznamuje, že motorka nemůže být zaparkovaná u jeho matky v práci. Někdo nás prý viděl a mohl by z toho být problém. Navrhuju, ať nás odveze k motorce a my přespíme tu pod dunami a ráno si vyběhneme na východ slunce. To odmítá a hned shání nové parkování. Po několika telefonátech sehnal garáž u jeho kamaráda pana Ebrejmiho (pořád o něm mluví jako o Mr. Ebrejmi, i když to jsou prý dobří kamarádi, takže my mu odteď neříkáme jinak než „pan Ebrejmi“). Sedáme k němu do auta a jedeme vyzvednout motorku. Zase musím, ač nerad, řídit přes město bez helmy, navíc za tmy. Jája se Saeedem jedou autem a já za nimi k novému parkování. Odbočuju za nimi do uličky, pak zastavujeme před velkými vraty. Pan Ebrejmi nám otevírá bránu a já zajíždím dovnitř. Na první pohled je vidět, že pan Ebrejmi je velké zvíře – jak se později dozvíme ředitel sítě čerpacích stanic. Zve nás do svého luxusního domu, kde nás okamžitě hostí. Škoda, že neumí ani slovo anglicky, strašně rádi bychom si s ním popovídali. Saeed se snaží občas něco přeložit, ale není to ono. Dostáváme pití a pistácie z pytle, který měl tak 15 kilo. Ten pytel nám hned chce darovat, ale vysvětluju mu, že bychom ho asi neodvezli. Saeed nám vymýšlí program, abychom toho viděli co nejvíce. Ač je skoro půlnoc, obvolává známé a domlouvá nám exkurzi do rekonstruované restaurace a hotelu. Vyzvedáváme muže s klíči, který bere manželku i dceru. Všichni jsou strašně milí a ochotně nám ukazují obrovské interiéry a přilehlou zahradu. Poté nás zvou do restaurace na jídlo. Objednávají nám maso na rožni s rýží a vůbec nechtějí slyšet o tom, že bychom platili my. Po jídle nás pan Ebrejmi opouští. My tajně doufáme, že už pojedem k Saeedovi domů spát. Je asi jedna hodina v noci a my jsme po dnešku totálně vyšťavení. Jenže Saeed opět vymýšlí, co nám tu ukáže. Prý musíme na kávu, kterou si jezdí dávat do jednoho hotelu. Jedeme přes celé město k tomu hotelu, kde je již zavřeno. Saeed nás tedy veze do krásně upraveného parku, ve kterém se chvíli procházíme. Íránci žijí hlavně v noci, celé rodiny včetně malých dětí tu relaxují. Řešíme se Saeedem, že jsme viděli jet 4 lidi na jedné malé motorce. Saeed nás utře, že celkem běžně tu jezdí na motorce 7 lidí. Hned na to před námi nastupuje na motorku 5ti členná rodinka a v klidu odjíždí! Sedáme do auta s tím, že snad už konečně jedeme k Saeedovi domů. Během jízdy mu volá pan Ebrejmi a říká mu, že máme spát u něj. Než nám to dořekne, volá mu máma a ptá se, kdy přijedeme k nim domů. Pan Ebrejmi mu volá znovu a přemlouvá ho, ať fakt spíme u něj. Nám to bylo už celkem jedno, hlavně jsme chtěli někam padnout. Saeeda asi napadlo, že musíme vidět všechno hned, tak nás veze do dalšího parku, kde čeká i pan Ebrejmi. Jsou dvě v noci, ale tu je opět strašný šrumec. Jsme v pouštní oblasti a tu si vybudovali umělé koryto řeky s vodopády. Stoupáme k altánkům, ze kterých je nádherný výhled na noční město. Saeed v altánu vytahuje mobil a začíná mi ukazovat různé stažené obrázky. Už jsme fakt vyřízení, což mu dávám najevo. Jedeme tedy konečně k panu Ebrejmimu domů, usazuje nás k němu na gauč a opět hostí. Se Saeedem domlouváme, že nás vyzvedne v 6 ráno a pojedeme na písečné duny na východ slunce. Vyspávat můžeme přece doma! Pan Ebrejmi si ustlává na gauči, přitom nám přenechává svou ložnici a mně spodek od pyžama. Po sprše po 3. hodině ranní usínáme.

Saeed, já a pan Ebrejmi 🙂

Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 38°C jasno

Trasa: Yazd – Bafgh

Najeto: 151/7530/14818

Den 22  (20.8.2016):

Kdo by si pomyslel, že si v Íránu zastřílíme v písečných dunách :))

Po 3 hodinách spánku nás Saeed, po královské snídani připravené panem Ebrejmim, bere k dunám, kde si dáváme rozstřel ze vzduchovky. Program na celý den má už promyšlený, ale kvůli času, který nás jako kudla v zádech tlačí, musíme odmítnout, ale ochutnávku čerstvě nadojeného velbloudího mléka si nemůžeme nechat ujít. Nedaleko dun jedeme okolo hliněného domu, u kterého se nás Saeed ptá, jestli jsme někdy pili velbloudí mléko. Po záporné odpovědi hned brzdí a couvá zpátky. Jdeme k někomu na dvorek. Saeed regulérně vleze dovnitř domu a volá na domácího. Za chvíli spolu vychází ven. Jdeme za dům do ohrady s velbloudy, kde pan domácí nejdříve velbloudovi omyje vemeno, podojí ho a čerstvé mléko nám leje do sklenice. O případných střevních potížích nemáme moc čas přemýšlet, jelikož pan domácí i Saeed sledují, jak nám bude chutnat. Je jen trochu slané, jinak se od kravského liší minimálně. Pan domácí si říká o peníze. Saeed mě poprosí, jestli mám u sebe nějaké peníze a platíme mu 20 tisíc riálů (13 Kč).

“Pili jste někdy velbloudí mléko?” 😀 …po tomto výletě už ano 🙂

Pak v autě trochu nadává, že tu je to dost turistická oblast a zadarmo nikdo nic nedá. Pro nás to byl úžasný zážitek a rozhodně neřešíme těch pár korun. Dále si procházíme hliněnou pevnost, navštěvujeme tatínka Saeda na pistáciovém poli, je nás vysvětleno vše okolo pěstování pistácií a ochutnáváme je přímo ze stromů. Prohlídku místního obrovského lomu bohužel už nestíháme kvůli nutnosti zařízení speciálního povolení, a proto mu slibujeme, že se sem ještě vrátíme a zůstaneme mnohem déle a tento slib plánujeme v budoucnosti i dodržet. Vyzvedáváme motorku u pana Ebrejmiho, který nám kvůli jazykové bariéře dává skrz kilo pistácií a krabičku datlí sbohem. Saeedova rodina nám ještě před odchodem dosyta nacpe břicha, maminka nás obdarovává vlastnoručně pletenými plyšáky a o to těžší je loučení s tak dobrosrdečnou a pohostinnou rodinou, která je v Íránu běžným, jenže pro nás nevídaným jevem.

Íránské pustiny

Nedaleko Yazdu sleduji v zrcátku partičku mladých kluků, jak kličkují bez helem mezi auty s vidinou pohoření Blackbirda. Pro jejich dobro se necháváme ve stovce předjet, aby se mohli zase spokojeně vrátit domů. Stáčíme se na východ na Chupanan, do kterého je to asi 200 km naprostou pustinou, kde není nic, kam oko dohlédne. Naštěstí máme natankováno, protože tu bychom nesehnali ani kapku.

Již za šera přijíždíme na benzinku u Chupanan a po tankování řešíme, kde dneska přespíme. Asi 1 km zpět jsme zahlédli prašný plácek oddělený od silnice stromy, kam se nakonec vracíme. Překvapením je polorozpadlá hliněná budka, kde je záchod s tekoucí vodou. Nakonec tedy chytáme luxusní spaní. Dárek od pana Ebrejmiho v podobě pytle pistácií ubývá rychlostí světla.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Bafgh – Yazd – Chupanan

Najeto: 371/7901/14818

Den 23  (21.8.2016):

Na to, že spíme na prašném parkovišti, si snídáme královsky – datle od pana Ebrejmiho, sušenky a jablka. Za Chupananem sledujeme postupně rostoucí písečné duny hned vedle silnice. Nepokračujeme po hlavní silnici okolo města Jandaq, ale zkoušíme zajet do centra kvůli kručejícím břichům. Vypadá to tu dost děsivě, nikde není vidět ani živáčka. V jediném obchodě, na který narážíme, v podstatě nic nemají. Kupuju pouze vodu a zase ty proklaté sušenky, které nám už lezou krkem, jen co se na ně podíváme. Projíždíme další neuvěřitelnou pustinou, kde široko daleko není vidět nic než nehostinná poušť. Poté se u silnice objevuje tmavý písek, který vypadá jako mokrý. Dokonce zastavujeme a zkoušíme, zda je opravdu jen tak zbarvený.

Íránské pustiny

Z pustiny přijíždíme do města Molestan, kde nás okamžitě chytají policajti. Policajt mi podává ruku a chce i Jáje, ale jakmile si všimne, že to je žena, pohotově ucukne. Zajímavé bylo, že někteří muži se báli dotknout Jáji jak čert kříže a někteří s tím problém neměli (asi záleží na oblasti a jak kdo „žere“ islám). Ukazujeme jim pasy, které kontrolují, ale stejně nám naznačují, že máme jet za nimi. Nevíme, co si o tom myslet, ale nic jiného nám nezbývá. Přijíždíme před objekt policejní stanice, kde Jája čeká u motorky u ozbrojenců hlídajících areál a mě si zvou dovnitř. Beru pasy a jdu s doprovodem do kanceláře velitele. Kontroluje opět pasy s vízy. Loučí se mnou s tím, že musíme vyplnit nějaké formuláře. Policajti jdou se mnou k motorce s formuláři. Začnou to vyplňovat persky podle pasu. Narazí na kolonku „zaměstnání“. Jája se nabídne, že to vyplní ona. Všimne si, že pomíchali můj a její formulář. Mezitím mi jeden policajt dává mobil, kde je prý člověk mluvící anglicky. Tu totiž nikdo z nich neumí skoro ani slovo. Mobil má rozbitý reproduktor a pouští mi tedy hlasitý odposlech. Fouká vítr, v repráku jen chrastí a já tomu člověku nerozumím ani slovo. Stále opakuji, že mu nerozumím a vracím mobil policajtovi. Ten mi mobil po chvíli opět předává, ale i když se maximálně soustředím, tomu chlapovi na druhé straně fakt nerozumím. Jája zatím doplňuje ty dotazníky. Jedna kolonka se týká trasy, do které jsme vyplnili jako další bod Teherán. Nakonec se ptají, zda máme foťáky a pouštějí nás.

Typický nákláďák brázdící íránské silnice

Vracíme se kousek zpět na pumpu. Zastavuje u nás auto, vylézá chlápek, dává nám vodu a zase mizí. Než stačím nakoupit nanuky, u Jáji je spousta zvědavců. Jája na ně už moc nemá nervy, protože dvě holky jsou celkem otravné a pořád ji pošťuchují. Já se s nimi fotím a prohazujeme pár slov. Chtějí slyšet zvuk motorky, tak jim dělám radost a startuju ji. Po odchodu této skupinky přichází starší pán s taškou cherry rajčat a nabízí nám. Vyrážíme směr Damghan a cestou nás asi 3x předjíždí auto s lidmi, kteří na pumpě obdivovali motorku. Troubí a mávají, div nevypadnou z okénka. Po příjezdu do Damghanu hledáme pumpu. Z první, která nabízí pouze CNG, nás nasměrují na další, kde je zase neskutečná fronta. Jája bere vodu a jde si sednout do stínu. Já pěkně čekám, až na mě přijde řada. Prvních 20 minut nikomu benzín neteče, poté se to rozeběhlo a za dalších 10 minut již tankuji.

Írán

Chvilku posedáváme ve stínu a opět tu jsme jak atrakce z jiného světa. Lidé se na nás chodí dívat. Přijde za námi policista, který umí slušně anglicky, a tak toho využíváme a vyptáváme se ho na Badab-e Surt, což je traventinová skála podobná Pamukkale Turecku. Stoupáme do hor a cestou zahlédneme pěkné jezero. Zkouším odbočku, abychom se k němu podívali, ale po pár metrech začíná offroad. Zastavuje u nás bíle auto a troubí. Nikde nikdo není a moc se mi nechce zastavovat. Pokračujeme dál, chlápek v bílém autu nás předjíždí, troubí a gestikuluje, ať zastavíme. Zařadí se před nás a pomalu brzdí ke krajnici. Objíždíme ho a pokračujeme dál. Když to samé zopakuje, už mi to nedá a přemýšlím, zda jsme na pumpě třeba něco nenechali. Zastavuji u krajnice za ním. Přichází k nám a chce vidět pasy. Je v civilu a auto má civilní. Ptám se tedy, kdo je a proč chce vidět naše pasy. Vysvětluje, že on s námi mluvil dnes po telefonu na té policejní stanici. Chci po něm nějaký průkaz, nebudu tady ukazovat pasy nějakému šaškovi. Ten šašek byl asi trochu výše postavený. Vytahuje průkaz (v perštině), z kterého sice nic moc nezjistím, ale musel jsem ho trochu prověřit. Docela ostře se do nás pouští, že jsme na něj měli čekat na policejní stanici, a že mi to jasně říkal do telefonu. Nebylo vůbec rozumět a policajti nás pustili dál, namítám. Pak se vyptává, proč jsme nahlásili, že jedeme na Teherán a přitom jedeme jinam. Prostě jsme změnili plány a tudy se dá jet také do Teheránu, odvětil jsem. Jája z něj chytá celkem nervy, když se začne vyptávat na její povolání, co chceme v Íránu, a zda má na rameni v brašně foťák. Ptá se, co tu fotí… Jen mi problesklo hlavou, že kdybych mu ze srandy řekl, že jaderné elekrárny a vojenské objekty, už nás asi nikdy z Íránu nepustí. Upozorňuje, ať nefotíme žádné vládní budovy, přeje příjemný pobyt a odjíždí. Neustále stoupáme do hor, které hrají snad všemi barvami.

Hory u Teheránu, Írán

Pro mne už jen kvůli tomu pohledu sem stálo za to jet. Vyjeli jsme až k vesnici Badaleh Kuh, která je více jak 2500 m n. m. Odtud je to 18 km k Badab-e Surt, ale již po kamenech, na kterých nechci riskovat zničení motorky. Koukám do mapy a jedinou možností je objet celý horský masiv, což pro nás znamená dalších 100 km. U cedule Badab-e Surt 6 km nám dělají nemilou společnost 4 psi, kteří se kamarádit rozhodně nechtějí. Brzo nás zastavuje offroad překračující možnosti Blackbirda. Zastavuji a říkám Jáje, že tohle nedáme. Po tom dnešku se vůbec nedivím, že je nasraná. Ujeli jsme opravdu hodně kilometrů kvůli něčemu, co ani neuvidíme. Trucuje a jde tam sama pěšky. Nemůžu ji nechat samotnou, tak jedu pomalinku za ní. Dochází jí, že 6 km v takovém vedru je dost a otáčíme to. Není s ní žádná řeč, že bychom tu našli parkování a třeba si zaplatili taxíka. Prostě jedeme zpět. Mrzí mě to, ale na mapách ty cesty byly stejně značené jako ostatní pěkné asfaltky. Poprvé za cestu chci odpojit interkom! U hlavní silnice stavíme na pumpě, kde je zase fronta. Jája si sedá tradičně do stínu. Nechala mě napospas plnému autu náctiletých, kteří si mě nejdříve fotí, a pak si chtějí dát selfíčka. Jeden kluk z nich je evidentně lehce přihřátý a začíná být nepříjemně přítulný. Jája je pořád v ráži, takže celou partičku rychle usměrňuje. Vracíme se směrem na Damghan, a jelikož bude zanedlouho tma, hledáme místo na přespání. Odbočujeme ze silnice a jedeme asi 500 m po prašné cestě pod vzrostlé stromy. Stojí tu jen jeden náklaďák, a tak se rozhodujeme přečkat noc tu. Kamioňák se za námi přijde podívat a vyptává se, zda se nám v Íránu líbí a odjíždí. Zanedlouho opět přijíždí a varuje nás kvůli bezpečnosti, že máme spát raději v hotelu (neumí anglicky a pantomimou ukazuje „loupežníka“ se šátkem přes pusu a s nožem). Trochu mám obavy, hlavně o Jáju. Hned se jí ptám, že pokud chce, okamžitě balíme a jedeme jinam. Jája chce zůstat, tak si pouze připravuju pro všechny případy nůž. V noci mě Jája budí, protože sem přijíždí nějaké auto. Celou dobu ho sleduji větracím otvorem. Vypadá to, že si jiný kamioňák došel na záchod a pak si myje ruce. Po jeho odjezdu už spíme klidně.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Chupanan – Damghan – Badaleh Kuh – Kord Mir – Sorkh Deh

Najeto: 529/8430/14818

Den 24  (22.8.2016):

Íránci dokáží naložit na pickup nesmysl… 🙂

Budíme se do chladného rána a od pusy nám stoupá pára. Na teploty pod 10°C již nejsme zvyklí. A proto, když najíždíme na hlavní tah do Teheránu, klesáme z hor a teplota se opět vyšplhá ke 35°C, spokojeně se paříme. Zastavujeme na TIR parkovišti a sedáme si do stínu rozestavěné budovy. Přichází hlídač a ptá se, jak se máme. Tím jeho znalost angličtiny končí, ale přesto se nám chlubí, že byl v Kanadě, a abychom mu věřili, ukazuje údajně kanadské číslo uložené v jeho mobilu. Po dotazu, kde by se tu dala sehnat voda, mě vede do své klimatizované budky a přes led mi nalévá vodu z kanystru do mé PETky. Hlad zaháníme o několik kilometrů dál olivovým salátem z místního obchůdku, který vypadá (a i chutná) jako náš bramborový. Ve vedlejší pekárně pečou pouze na sladko. Po zaplacení za mnou ještě vyběhne ven pekař a dává mi pěkně čerstvě upečenou medovou žemli, která v kombinaci se salátem chutnala dost zajímavě. Ve městě Eyvanekey, asi 80 km před Teheránem, odbočujeme do průsmyku, po jehož zdolání se občerstvujeme u altánků. Nejdříve nám jeden klučina, co bydlí naproti, nese na talířku okurky, a pak muž odpočívající ve vedlejším altánku nám daruje obrovskou broskev (prý ze Shirazu).

Přes město Damavand se prodíráme šílenou dopravou, na každých 50 m jsou retardéry, na kterých pravidelně necháváme barvu z výfukových svodů. V městečku Abali narážíme na pumpě na od pohledu jasného blbečka, který si myslí, že cizince podojí a vrací nám úmyslně mnohem méně, než kolik měl. Chvíli nám trvá, že ten pakl bankovek přepočítáme, ale jakmile mu řeknu, že nás vrátil blbě, odpoví, že jsme přece turisti. Kroutí se, ale přece jen většinu vysolí, nějaké drobné ještě zbývají, ale ať se s nimi třeba udáví. Před sjezdem do městečka Polour se nám ukazuje majestátný zasněžený vrchol Damavandu – neaktivní sopky s výškou 5610 m n., jež má status nejvyšší hory Iránu.

Cestou se ještě u jedné restaurace ujišťujeme, zda jedeme správným směrem poptáním se u místních. Jeden z nich velmi sebejistě odpoví, že umí anglicky. Ptáme se na odbočku na vesnici Reyneh (tu značení nějak vázne a naše GPS stávkuje) a chlapi mezi sebou začnou diskutovat. Jeden říká, že je to k odbočce ještě 5 km a druhý 18 km. Odbočku jsme trefili a bylo to něco mezi jejich odhady. Po příjezdu do horské vesnice Reyneh, která je považována za počáteční bod výstupu na Damavand, hledáme místo, kde bychom mohli složit hlavy. Zahlédneme objekt íránské horské federace (Iran Mountain Federation). Před vchodem stojí chlapík, a tak neváhám a jdu se ho poptat na místo pro stan. Ochotně nás zve dál, ukazuje nám super místo na terase za domem, kde na nás není vidět. Dokonce popojíždí s autem, abychom si mohli motorku zaparkovat na dohled od stanu. Pod stan nám přináší koberec a ukazuje záchody včetně sprch. Jáju nechám odpočívat a jdu na průzkum okolí. Jdu asi 2 km směrem k Damavandu, ale je v zákrytu za kopcem. Cestou zpět kupuju něco k večeři, koukáme na seriály a velmi rychle usínáme.

Počasí: ráno 8°C jasno, přes den 35°C jasno

Trasa: Sorkh Deh – Semnan – Eyvanekey – Damavand – Reyneh

Najeto: 461/8891/14818

Den 25  (23.8.2016):

Ježdění kolem Damavandu (5610 m n. m.)

Na lehko sedáme na motorku a jedeme na parkoviště pod Damavandem, kde je možné si zaplatit svezení offroadem, který vozí turisty do základního tábora v nadmořské výšce 3040 m. My tu parkujeme motorku a jdeme kvůli Jáji bolavému kolenu jen lehkou túru do 2900 m n. m. Výstup zabere přibližně 5-6 dní a jediným problémem je nadmořská výška, která již může bez aklimatizace pozlobit. Terén je na celé trase bez větších problémů, jen v horních pasážích je sníh a sirné výpary. Chceme vyjít tak vysoko, aby se nám hora ukázala v celé kráse. Stoupáme asi 400 výškových metrů a cestou potkáváme několik aut vezoucích turisty do základního tábora.

Fotíme si tuto nádhernou horu a slibujeme si, že se ještě vrátíme, abychom ji zdolali. Sestupujeme k motorce, kde nás odchytávají hlídači parkoviště a chtějí se fotit s Blackbirdem. Míříme k přehradě Lar, která se nachází nedaleko. Cestou si dáváme svačinu na pěkném místě s výhledem na městečko Polour. Několik kilometrů před přehradou nás zastavují vojáci, že dál můžeme jen pěšky. Nakonec se rozhodujeme vrátit do „kempu“. Dělám pravidelnou údržbu na motorce, Jája pere prádlo a píše deníky. Vaříme si pořádnou baštu – těstoviny, masovou směs a sýr. Pán, co nás tu ubytoval, se přichází poptat, zda nám nic nechybí a kde jsme byli. Poté přichází ještě jiný, který nám nabízí spaní v pokoji v budově za rozumnou cenu, ale již máme stan vybalený a nechce se nám přemisťovat. Nabíjíme tu veškerou elekroniku (mobily, tablet, foťáky, kamerku, navigaci), trochu si zacvičím, a pak si užíváme pohodový večer.

Počasí: ráno 16°C jasno, přes den 27°C jasno

Trasa: Reyneh – Polour – Reyneh

Najeto: 35/8926/14818

Den 26  (24.8.2016):

Nějaký starší pár musel dorazit někdy v noci, protože spí kousek od nás na terase. Nedá se nic dělat, budíme je po 5. ráno balením věcí na motorku. Pan domácí nám přináší čaj a vyptává se, co máme v plánu. Nějaký jeho kamarád, co sem vozí lidi minibusem, zjišťuje, kolik Blackbird stojí, protože by měl zájem. Naší poslední větší zastávkou v Íránu je Teherán. Vjezd do města cca o 8 h ranní se ukázal jako ne úplně šťastné rozhodnutí. Jedeme okolo nehody motorky, kde již je dav lidí a motorkář snad bude v pořádku. Naštěstí navigace funguje, a proplétajíc se touto osmimilionovou džunglí, stoupáme krajem města ke kempu v 1800 m n. m. pod pohoří Elborz. Místo kempu pro turisty nacházíme univerzitní kolej, do kterého kvůli předpisům bohužel nesmíme. Po domluvě s hlídači přilehlého parku necháváme motorku pod jejich ochranou a vyrážíme pěšky k asi 6 km vzdálené stanici metra.

Po 2 km narážíme na autobusovou zastávku, jenže vše je psáno v perštině. Kousek odsud zastavuje taxík. Taxikář sice odchází od auta pryč, ale píše nám na papír běžnou cenu (20 tisíc riálů/os) k metru s tím, že si máme někoho stopnout. Stopujeme během chvíle taxíka, kde již sedí starší pán. Příjemně si s ním popovídáme a taxikář nás vyhazuje před stanicí metra. U okénka v metru kupujeme celodenní lístky (záloha za čipovou kartu 15 tisíc riálů + 35 tisíc riálů dobití kreditu).

V íránském metru mohou ženy jezdit odděleně

V metru jsou vymezené soupravy jen pro ženy. Nevíme, jak to tu chodí a nastupujeme na rozmezí ženské a smíšené části. Ve vlaku je sice do ženského oddílu vidět, ale projít tam nelze. Jája si stoupne k této přepážce. Jeden chlap nám naznačuje, že si klidně může sednout tu ve smíšené části a ženská část je pouze dobrovolná. Většinou tam cestovaly ženy v čádoru. Jiný, skvěle anglicky mluvící muž, nás doprovází na stanici Taleghani, kde jsou protiamerické malůvky z dob obsazení americké ambasády.

Protiamerické malůvky z doby obsazení US ambasády v roce 1979, Teherán, Írán

Naší debatu přeruší milý hlas blonďaté a modrooké Slovenky žijící v Teheránu se svým tureckým manželem. Pobytem tu jí, stejně jako Írancům, omezili možnost vycestovat za rodinou, ale cítí se tu spokojeně. Z ulic sálá neúnosné teplo, které nutí k přestávce na lavičce ve stínu stromu, když v tom vylézá z obchodu naproti kluk a naznačujíc nepříjemné horko nám podává dvě chlazené plechovky limonády. Po směně hotovosti, a prohlídce symbolu Teheránu – monumentu Azadi, který se krčí v obklopení zasněžených hor a dozorem 435 m věže Milad, mléčný smog nám ulehčuje rozhodování a místo vyhlídky se rozhodneme naplnit břicha v teheránské napodobenině námi známého KFC – TFC (Tehran fried chicken).

Věž Azadi, Teherán

Vracíme se k motorce. Od metra jdeme větší část trasy pěšo, protože se nás snaží teheránští taxikáři oškubat. Hlídače za milou službu odměňujeme zákusky z cukrárny, a problém nevidí ani v našem plánu spát přímo u nich na parkovišti. Totálně vyčerpaní zalézáme do spacáků, ale cca od 22 hodin to tu začíná ožívat pro Iránce typickým nočním životem, zpěvem a zábavou. Pořád nám někdo najíždí autem ke stanu, což mě nutí několikrát za noc vylézt a prosit je, ať si zaparkují jinde.

Počasí: ráno 14°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Reyneh – Teherán

Najeto: 104/9030/14818

Den 27  (25.8.2016):

Nevyspalí vstáváme ve 4 hodiny do ještě probíhající zábavy, abychom jsme se co nejrychleji pobalili a těch 50km přes ještě spící Teherán zvládli mimo dopravní špičku. Nikde nenacházíme pumpu a opravdu na výpary se kvůli jedné vracíme.  Ke Kaspickému moři míříme přes průsmyk Chaloos (silnice č. 59), šplhající se okolo přehrady Amir Kabir na sever až do výšky 2800 m n. m

Blízko Kaspiku se příroda razantně mění a zelená

Vypadá to, že k moři jede půl Teheránu, protože do průsmyku jedeme v koleně. Jsme nalepení hned za autem před námi, ale i tak mají Íránci potřebu nás předjíždět. Jeden magor nás předjíždí v plné rychlosti zprava po prašné krajnici, i když ví, že auto před ním už nepředjede. Blackbird nám začíná chcípat, když popojíždíme do kopce před tunelem ve 2800 m n. m. Auto vedle do nás najíždí, jen aby byl řidič co nejblíž a zeptal se, odkud jsme. Z tunelu klesáme a zanedlouho zastavujeme u obchůdků a pekárny. Jak je v Íránu zvykem, nejdříve si musím vystát frontu pozorujíc výrobu těsta a samotné pečení. Zanedlouho již baštíme výborný chléb přímo z pece s máslem a sýrem. Cítím, že motorka netáhne, jak by měla a doufám, že to je jen benzínem. V kolonách přijíždíme do přímořského města Chalus, od kterého vede silnice podél pobřeží skrz nekončící zástavbu a desítky retardérů. Za cenu vjezdu 50 tisíc Riálů (35 Kč) rozbalujeme stan v altánku na pláži v kempu. Já se mohu koupat v plavkách, ale Jája musí být oblečená od hlavy k patě i do vody, což není zrovna moc pohodlné, ale osvěžíme se i tak.

Kemp u Kaspiku, Írán

Po koupání Jája usíná ve stanu, zatímco já diskutuji s chlápkem, co se přišel podívat na motorku. Ptá se, jak se nám líbí v Íránu a vysvětluje mi, že Íránci jako šíité jsou ti dobří muslimové a většina „špatných“ jsou sunnité. Debatovat tu s ním o tomto tématu nemám zapotřebí, tak jen přikyvuji. Od sousedů dostáváme nektarinky a hroznové víno. Poté se tu ještě zastavuje profesor jaderné fyziky, s kterým si rovněž dobře povídáme. Večer si sedáme do kóje na pláži a užíváme si pěkný večer.

Počasí: ráno 19°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Teherán – Karaj – Chalus – Namakabrud

Najeto: 231/9261/14818

Den 28  (26.8.2016):

Celý dnešní den pokračujeme podél moře k arménským hranicím. Ve městě Ramsar stavíme kvůli pekárně, kde už z dálky vidíme frontu lidi čekajících na čerstvý chléb. Připravuji si peníze a čekám ve frontě, až dva pekaři upečou další várku chlebů. Jak se blíží vyndávání chlebů z pece, začínají se na mě zezadu tlačit lidi a mávají s penězi před mou hlavou. Stejně peníze podávám pekaři jako první a odnáším si jako první voňavý chléb. Sedíc na obrubníku si na něm pochutnáváme, když z nedalekého bistra vybíhá Íránec nesoucí nám na chlebu maso z beraní hlavy. Jája dává přednost chlebu, ale já ho slupnu okamžitě. Strašně nadáváme na idiota, který nás doslova vytláčí ze silnice do prašné krajnice a nutí nás zastavit, jen proto, aby se nás na něco zeptal. Řvu na něj a beru za plyn, abychom ho už nepotkali. Jejich stylu řízení máme fakt po krk a těšíme se, až přejedeme do Arménie. Severní stranou objíždíme horu Sabalan (4811 m n. m.). Slunce zapadá za hory a dává nám znamení, že je nejvyšší čas najít si místo, kam tuto noc složíme hlavy. Když rozbalíme stan, karimatky a spacáky kousek od silnice, kde již pár íránských rodin kempuje, shlukne se okolo nás asi 20 členné obecenstvo, které fotí hlavně motorku.

Zvědavci v Íránu

Moc si nepokecáme, jelikož nikdo neumí anglicky. Když už focení trvá dlouho, Jája velí ukončit představení, a tak házím přes motorku plachtu a do minuty je vylidněno.

Počasí: ráno 22°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Namakabrud – Rasht – Khalkhal – Ardabil – Meshgin Shahr

Najeto: 536/9797/14818

Den 29  (27.8.2016):

Závadu jsme velmi rychle vyřešili 🙂

Těsně před arménskými hranicemi na konci města Varzegan motorka ztrácí výkon. Přestává reagovat na plyn a motor chcípá. Stojíme u silnice, pot nám smáčí oblečení a myslíme na těch 3700 km, které nás dělí od domova. Zvažujeme vypustit nádrž kvůli podezření na špatnou kvalitu paliva. Zpovzdálí nás pozoruje kluk, který posunky ukazuje na svou 200 m vzdálenou na autodílnu, kam s jeho pomocí naloženého Bleka tlačíme. Při sundávání nádrže s úlevou zjišťuju, že závada spočívá jen ve vypadlé podtlakové hadičce k palivovému kohoutu, která se stará o sepnutí přívodu paliva. Nasazuju ji, zkouším nastartovat a motorka hned chytá!

Kharvana, jedné z posledních vesnic před hranicí, utrácíme poslední Riály za sladkosti pro rodiny za přítomnosti dvou vojáků a několika místních na motorkách, které zajímá cena motooblečení. Jája jim ukazuje helmu a chrániče na kevlarových jeanech. Chlápek bez zubů se směje, že helmu nemá a na kolenou místo chráničů ukazuje jen děravé kalhoty. 

Zvědavci v Íránu

Natankováním posledního benzínu za 7 Kč/l se loučíme s nejpohostinnější zemí, kterou jsme doposud navštívili. Klesáme k řece Araks a jedeme podél íránsko-ázerbájdžánské hranice k íránsko-arménskému hraničnímu přechodu Agarak. Rapidně tu stoupá teplota až ke 40°C.

Hledáme tu vjezd do celnice, jelikož značení úplně chybí. Nejdříve nám po ukázání pasů otevírají první závoru. Jsme v obrovském areálu, kde opět nic není značené. Nechybí vekslák otravující s výměnou peněz. Jedem rovnou k další závoře, ale od ní nás posílají zpět do budovy, kde si mám najít pana XY, který řeší karnet. V budově ho nacházím a dávám mu všechny potřebné dokumenty. Čekám asi hodinu, než mi vrátí vyplněné dokumenty. Poté ještě musíme s Jájou přes pasovou kontrolu, kde nám celník dává různé otázky týkající se našeho zaměstnání. Poté nám už nic nebrání pokračovat na arménskou stranu, kde odstavujeme motorku před budovou a nejdříve procházíme pasovou kontrolou. Jája na mě čeká, protože já jako řidič musím vyřídit dokumenty k motorce. Mají tu okénka 1 – 6, kam chodím různě na přeskáčku, ale zase jsou celkem ochotní a radí ke kterému okénku zrovna jít. Vyřizuji poplatky 12 € za papírování a 30 € za povinné pojištění – oboje oficiálně na účtenku. Konečně otevírají bránu, kde nám ještě kontrolují obsah kufrů a konečně můžeme jet. Je zvláštní po třech týdnech vidět ženy bez hadru na hlavě, v tílkách a kraťasech, bez jakéhokoliv omezování. Jáji šátek končí hluboko na dně kufru a už o něm nechce ani slyšet. Do očí bijící chudoba, kterou vnímáme na každém kroku v podobě chatrných obydlí, jezdících lad a žigulíků a příšerného stavu silnic. Kousek nad Meghri nacházíme pěkné místo na kempování přímo u řeky, kde Jája trhá spoustu ostružin k zítřejší snídani. Platí za ně vlastní krví, když na ni útočí komáři, na které nepomáhá ani repelent, jímž ji stříhám od hlavy až k patě.

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Meshgin Shahr – Ahar – Kharvana – Meghri

Najeto: 329/10126/14818

Den 30  (28.8.2016):

Hlavní tah na Jerevan je posetý dírami, hrboly a vyjetými kolejemi. Na některých úsecích jedeme sotva 20 km/h a v nižších otáčkách motorka začíná ztrácet výkon. Za městem Goris najíždíme na silnici dle mapy vyšší třídy, ale kvalitu má snad ještě horší jak nějaká polňačka. Motorku parkujeme u lanovky (5000 dram /os tedy 270 Kč/os), kterou se dostáváme přes údolí ve výšce až 320 m na protější kopec ke klášteru Tatev, což je jeden z největších taháků v Arménii a i navzdory faktu, že jezdí každých 15 minut, čekáme na svezení přes 3 hodiny, během kterých nám pořádně vyhládne, a tak si objednáváme něco na zub (17 €).

Klášter Tatev, Arménie

Klášter Tatev, Arménie

Cena na jídelním lístku nás sice odrazuje, ale doufáme, že si aspoň trochu naplníme břicha. Na naše nemilé překvapení dostáváme porci, která by nenasytila ani dítě, což nás trošku rozlaďuje. Arménci nikde neumísťují cenovky. Suvenýry ve stánkách vystavují bez označení a cenu určuji podle vašeho vzhledu. Po prohlídce kláštera ujíždíme dešti několik desítek kilometrů k jezeru Spandarian, kde rozbalujeme stan mezi kravinci.

Arménie

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 35°C přeháňky

Trasa: Meghri – Kapan – Goris – Tatev – Tsghuk

Najeto: 209/10335/14818

Den 31  (29.8.2016):

Hvězdy nad jezerem Spandarian, Arménie

Ještě před svítáním nás budí myšky šramotící pod stanem. Od jezera jedeme podél arménsko-turecké hranice ke klášteru Khor Virap, ze kterého si prohlížíme nedosažitelnou horu Ararat, kterou Arméni stále považují za svoji, i když se nyní nachází na Tureckem zabraném území. Chceme se vyhnout Jerevanu, protože měst máme až až, ale moc se nám to nedaří. Obchvat je ve výstavbě a stejně nás to vede přes město. Jája musí několik příšerných úseků pěšky, protože bychom v těch dírách nechali celou motorku. Jakmile se vymotáme z města, stavíme na pumpě a já kupuju nanuka s názvem CCCP, který Jáje značně zvedá náladu.

Stoupáme k jezeru Sevan do 2000 m n. m., kde stojí za zastávku kláštery Sevanavank. Na večer si kupujeme v masně párky, hořčici a pečivo. Asi 30 km před Gyumri sjíždíme vedle silnice k přístřešku u řeky, ve které se koupeme, vaříme si párky a v klidu usínáme. 

Počasí: ráno 6°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Tsghuk – Ararat – Yerevan – Sevan – Geghasar

Najeto: 358/10693/14818

Den 32  (30.8.2016):

Gyumri nacházíme obchod hodný označení supermarketu, což využíváme na doplnění zásob. Valíme k hranicím s Gruzií, ale než je překročíme, dáváme si za pár korun šašlik.

Dobroty v Arménii

K přechodu vede strašná cesta, občas prostě chybí asfalt. Zastavujeme před závorou a celník mě posílá do protější budovy vyřídit papírování k motorce. Opět platím jejich slavný „custom service“ 12 €, dostávám různé papírky a s těmi teprve mohu u závory za celníkem. Gruzínci tu budují asi novou celní budovu a silnice tu úplně chybí. Asi 500 metrů jedeme po štěrku s velkou frakcí a dost se boříme.

Gruzie

Jáju prosím, ať to přejde pěšky, protože to je ve dvou nebezpečné. Těsně před závorou mají v asfaltu kráter, že bych z něj už nevyjel, tak to objíždím protisměrem. U závory na mě celníci gestikulují, ať se vrátím. Pochopil jsem, že musím projet tou dírou, protože musí mít na kameře záznam, že jsem tam opravdu projel. Vracím se tedy zpět a přejíždím přes tu díru. Samozřejmě škrtám výfukovými svody. Z mého pohledu asi chápou, že by bylo fajn tam kydnout pár koleček asfaltu nebo čehokoliv. Doufali jsme, že od hranice povede minimálně obyčejná asfaltka, ale zase tu chybí pravidelně třeba 50 m asfaltu, které je třeba jet kvůli dírám krokem (ani teréňáky tu nejedou o moc rychleji než my). Potkáváme pár motorkářů z Belgie, kde jeden z nich míří na Hondě NTV 650 až do Mongolska, kde plánuje motorku prodat a peníze věnovat na dobročinné účely.

Gruzie

Na jedné vesnické pumpě tankujeme dražší víceoktanový benzin. Zpočátku se zdá být všechno v pořádku, jenže po asi 50 km ztrácí motorka výkon a začíná se cukat.  Pocitově jede na tři válce. Padá rozhodnutí stočit to na Batumi a v případě nepojízdné motorky se lodí přeplavit do Oděsy na Ukrajinu. Zkoušíme dotankovat jiné palivo, což se projeví zlepšením po pár kilometrech. Kluci na předchozí pumpě zjevně prodávají pořádnou břečku. GPS nás na Batumi vede oklikou o 200 km delší, přitom v mapě je tato silnice značena jako 1. třída.

Gruzínské kvalitní cesty

Dáváme na mapu a jedeme na Khulo, kde nejdříve zdoláváme opravu silnice, přes kterou není možné jet ve dvou (velké kameny, díry a písek). Naštěstí Jájinku bere do auta milý gruzínský pár. Poprvé uznávám, že Gruzie a Arménie jsou nad síly Blackbirda a divím se, že jsme ho tu ještě nezničili. Přespáváme u řeky na dohled obce Zarzma a doufáme v pozitivnější zítřek.

Koupání v řece u Zarzma, Gruzie

Kempování v Zarzma, Gruzie

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Geghasar – Gyumri – Akhaltsikhe – Zarzma

Najeto: 236/10929/14818

Den 33  (31.8.2016):

Gruzie

Kdybychom věděli, co nás čeká, raději bychom jeli podle GPS oklikou o 200 km delší. Stoupáme do průsmyku, kde brzo končí asfalt a začíná regulérní offroad. Přestává sranda, Jája musí zase pěšky. Od řidiče okolo jedoucího auta se dozvídáme, že nejbližší kousek asfaltu můžeme očekávat až za 10 km. 

Po cca 15 km, kdy Jája poctivě šlape a já popojíždím krokem, naštěstí zastavuje starší pán, který nechápavě kroutí hlavou a nabídne se, že vezme Jáju pomalým tempem vždy mně na dohled až na začátek asfaltové silnice v Khulo. Cesta se klikatí až do výšky 2000 m n. m, některé úseky jsem nucen se brodit, objíždět spadlý most, přejíždět balvany a bláto.

Hlavní tah na Batumi,Gruzie

Bez vody, bez jídla a bez cizí pomoci bychom tenhle 60km úsek asi nezvládli. Po cca 6 hodinách jsme opět na asfaltu u města Khulo. Neskutečně děkujeme pánovi za svezení, loučíme se a hned tu zacházíme do hospůdky plné místních. Jája zkouší místní specialitu khačapuri a já si dávám zase mleté maso (kebab). Těsně před Batumi na nás poprvé za 30 uplynulých dní padají kapky osvěžujícího deště. Bez úspěchu hledáme kemp, a tak si stan rozkládáme nedaleko pláže a koupeme se na krátkou chvíli v Černém moři. Zanedlouho přichází policajt a oznámil nám, že tu nemůžeme zůstat. Nakonec se s ním domlouvám, že níže přímo na parkovišti už přespat můžeme. Počasí nevypadá vůbec dobře. Je zataženo a několikrát nás vyžene z pláže přeháňka.

Gruzínský vozový park je velmi zajímavý 🙂

Počasí: ráno 13°C polojasno, přes den 15-30°C zataženo/déšť

Trasa: Zarzma – Khulo – Batumi

Najeto: 138/11067/14818

Den 34  (1.9.2016):

Vydatně pršelo…

Původně jsme si chtěli Gruzii procestovat a vracet se přes Rusko, ale když se ráno probouzíme ve stanu po kotníky plném vody, nad miskou gruzínské polévky ostry a misce kebabu, v místní hospůdce, studujeme předpověď počasí a zvažujeme naše možnosti. Loď na Ukrajinu vyplouvá až za tři dny, pluje 3 dny a stojící cca 7200 Kč pro 2 lidi a motorku. Na Gruzii se valí průtrž mračen, která potrvá minimálně 5 dní. Jelikož do Ruska můžeme vstoupit až za týden a tu se z nás stali prakticky promočení bezdomovci, balíme si v tom lijáku věci a měníme plán trasy přes sever Turecka. Jejich silnice jsou prostě famózní a od hranic vede perfektní dvouproudovka. Cestou potkáváme lidi zápasící s masívními sesuvy pudy, uzavřenými silnicemi a popadaným kamením z hor. Dva úseky, kdy se přes silnici hrne proud vody cca 40 cm vysoký přinášející velké kameny, jsou celkem kritické. Za městem Giresun přespáváme u moře v kempu, kde nám milý personál nabízí chatku, ale to pro nás kvůli plánovanému brzkému odjezdu, nemá smysl.

Počasí: ráno 10°C déšť, přes den 13-18°C zataženo/déšť

Trasa: Batumi – Rize – Giresun

Najeto: 349/11416/14818

Den 35  (2.9.2016):

Druhý den se chceme dostat co nejblíže Istanbulu. Před Samsunem nás chytá přeháňka, nepromokům se proto ani dnes nevyhneme. Dnes pouze hltáme kilometry, diskutujeme o rozdílu severu a jihu Turecka, protože tu je vše čistější, uhlazenější a celkově evropštější. Nedaleko Hendeku, již za tmy, zastavujeme na dálničním odpočívadle a za budkou hlídačů, na pěkném travnatém plácku přespáváme. Kupuju tu tvrdý sýr, který Jája řeže ve stanu na menší kousky pomocí mé rybičky. Nejspíš nečeká, že je tak ostrá, když najednou klesám na samonafukovací karimatce až na zem a ona na mě hází omluvné pohledy.

Počasí: ráno 20°C polojasno, přes den 20-27°C polojasno/přeháňky

Trasa: Giresun – Samsun – Merzifon – Hendek

Najeto: 745/12161/14818

Den 36  (3.9.2016):

Za svítání pokračujeme na Istanbul s plánem dneska vyjet z Turecka. I dnes na nějakou dobu musíme obléknout nepromoky. Istanbul zdoláváme bez jediného zastavení fungl novým obchvatem. Na sjezdu dostáváme lístek s údaji k zaplacení mýta, ale na to nějak nedošlo. Na turecké hranici se cpeme dopředu, protože Turci se zase vrací do Evropy z prázdnin, takže je tu opět nabito. Dokonce nám pár lidí pomáhá s projetím okolo autobusu, když posouvají zábrany. Už víme, co nás čeká a vše jde dobře. Nikdo nás nekasíruje za projeté mýtné brány bez elektronického zařízení.

Po pár kilometrech v Bulharsku motorka opět přestává jet. Jdu na jisto po zlobivé hadičce a tentokrát už vyrábím svorku z drátu a fixuju ji pořádně. K večeru se dostáváme až za bulharskou Sofii, kde spíme v motorkářském kempu (5 €/2 os./noc) negativně snášejíc rapidní teplotní poklesy.

Počasí: ráno 15°C oblačno/déšť, přes den 33°C polojasno

Trasa: Hendek – Istanbul – Edirne – Sofie

Najeto: 756/12917/14818

Den 37  (4.9.2016):

Rozhodujeme se využít pár zbývajících volných dní k návštěvě Jáji rodičů na východě Slovenska do Medzilaborec. Nevíme, jestli zbývajících 1140 km zvládneme, ale už se těšíme na teplou sprchu, pračku a pár odpočinkových dní. V Srbsku si na pumpě dáváme čaj na zahřátí a sledujeme výběr tiskovin. Nic jiného než porňáče tu ovšem nenacházíme. Zajímavě se řeknou srbsky chlazené nápoje, jelikož chladicí box se pyšní nápisem „hladna piča“. Na hranicích se zadrháváme jen kvůli frontám, ale když to jde, kličkujeme dopředu. Maďarskem profrčíme a jsme na Slovensku! Tu již za tmy jedeme na Košice, Přešov a konečně přijíždíme do Mezdilaborec.  

Hltání posledních kilometrů

Počasí: ráno 10°C zataženo, přes den 31°C polojasno/déšť

Trasa: Sofie – Bělehrad – Budapešť – Košice – Medzilaborce

Najeto: 1219/14136/14818

Den 38-44  (5.-11.9.2016):

Odpočíváme u Jáji rodičů a nabíráme ztracené kilogramy slovenskými dobrotami… Je o nás i o motorku maximálně postaráno.

Den 45  (12.9.2016):

Transport domů. Bereme to přes Havaj, ale příliš dlouho se tam nezdržujeme. Nejzajímavější jsou na dnešku Vysoké Tatry, které se nám ukazují v plné kráse. Po 45 dnech parkujeme Blackbirda opět do domovské garáže! Nechápeme, jak to mohlo tak rychle uběhnout…

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 28°C polojasno

Trasa: Medzilaborce – Havaj – Brno – Křesetice

Najeto: 682/14818/14818

I na Havaj jsme se podívali…

Shrnutí:

Jistě nikoho nepřekvapí, že si většina lidí z našeho okolí klepala na čelo, když jsme je seznámili s naším plánem jet na motorce do Íránu. Samozřejmě nejchytřejší byli médii naočkovaní lidé, kteří ani netuší, že Írán a Irák jsou dvě dost odlišné země, ale pro takové bude Írán „osa zla“ napořád. My jsme si načetli mnoho cestopisů, byli jsme na několika přednáškách a psali jsme si s lidmi, kteří v Íránu strávili nějaký čas. Bylo až neuvěřitelné, že jsme se nikdy nesetkali s žádnou negativní zkušeností ohledně místních, což se potvrdilo na cestě i nám! Íránci jsou neuvěřitelně milí, pohostinní a nápomocní lidé. Někdy to bylo až otravné, jelikož si člověk moc neodpočine, když někde zastaví. Najednou obestoupí motorku 20 lidí a každý s vámi chce prohodit alespoň pár slov. Běžně jsme dostávali při zastavení u pumpy studenou vodu, ovoce, zeleninu, ale i pozvánky na nocleh.

Za 45 dní jsme ujeli 14818 km zejména přes Turecko, Írán, Arménii a Gruzii na úžasné Hondě CBR 1100XX Super Blackbird, která nás dovezla bez závažnějších problémů až domů s průměrnou spotřebou 7,48 l/100km (spáleno 1110,8 l paliva). Testovali jsme pneumatiky Dunlup Roadsmart III., které nejen, že tuto cestu v pohodě odjely, ale stále je na nich cca 3 mm vzorku! Dále jsme testovali motooblečení od firmy MBW (cestovní bunda + kevlarové jeany), které se nám také velmi osvědčilo jak v extrémních vedrech (43°C ve stínu), tak i v horách, kde se teplota blížila k bodu mrazu. Veškeré díly na motorku roky bereme od Dalfosu, kterého opět můžeme doporučit. Vezli jsme fototechniku Fujifilm (fotoaparát X-T10 s objektivem XF 18-55mm f2.8-4 pro Jáju a já jsem na svůj Fujifilm X-E2s měl k dispozici 2 objektivy –  XF 10-24mm f4 a XF 56mm f1.2. Záběry z motorky jsou točeny na GoPro 4 silver. Největší zásluhu na tom, že jsme přijeli zpět bez závad má náš servisák Ctibor, u kterého je motorka v péči od té doby, co ji mám.

Naše původní plány se nevyplnily. Spoustu jsme jich musely změnit nebo vypustit, buď kvůli časové tísni, našemu zdravotnímu stavu, únavě nebo počasí. Zážitky a přátelství, které v průběhu cesty vznikly, ale spojily tento každodenní chaos v nádherný jednotný příběh. Naučili jsme se mnoho o našich povahách, zjistili jsme, že spolu dokážeme fungovat 24 hodin denně a zároveň si lézt na nervy, že Jáje slzy z očí nejúčinněji vysuší nanuk, že dokážeme žít skromně, že nás tato zkušenost neodradí a hned po návratu začneme plánovat další dobrodružství…

Pevně s Jájou věříme, že jsme důkazem, že nic není nemožné a není vůbec důležité, na čem jedete, jakým stylem jedete a kam jedete. Důležité je nehledat důvody proč to nejde, ale naopak si hledat cestu, jak ten plán (sen) zrealizovat.

Na závěr bych chtěl poděkovat za podporu našim rodinám, známým, kamarádům ale i všem lidem, co nás sledovali na FB stránce Blackem světem nebo webu www.blackemsvetem.cz.

*tento cestopis by nevznikl bez podrobných poznámek z Jáji deníku, můj deník na tom není příliš dobře

Motorka:

Typ: Honda CBR 1100XX Super Blackbird

Rok výroby: 1997

Výkon: 115 kw

Maximální rychlost: 290 km/h

Najeto: 138 000 km

Rozpočet cesty:

Palivo: 24031 Kč

Papírování: 19213 Kč (2. pasy, víza Írán a Rusko, karnet, poplatek a pojištění Arménie, cestovní pojištění)

Ubytování: 2368 Kč

Jídlo, vstupy, suvenýry a ostatní: 15113 Kč

Záloha 32500 Kč za karnet nám byla navrácena až v únoru 2017 (slibovali vrácení do prosince 2016) po neustálých urgencích z naší strany!

Celkem: 60725 Kč (30362 Kč/os)

Video full version:

IFrame

Leave a reply